Novým a novým informacím, opatřením a dohadům kolem hromadné otravy kontaminovanými lihovinami v médiích nelze uniknout, ale snad je to dobře. Nebezpečí stále hrozí a k lidem se má dostat co nejvíc informací, které jim mohou pomoci se mu vyhnout, nebo mu aspoň čelit.

Horší je to s úvahou, kdo za to může. Máme už takový stereotyp, že se nám neštěstí lépe snáší, když umíme najít a označit (a nenávidět) viníka, reálného nebo vymyšleného. Ve velkém tenhle trik rády používají autoritativní režimy a lidé s diktátorskými sklony. Tam bývá prostoupen paranoiou – hezkým příkladem může být údajné shazování mandelinky bramborové na československá pole z padesátých let. Velmi poučnými osobami jsou v tomto směru Hitler nebo Stalin, kteří vždycky uměli najít vnějšího či vnitřního nepřítele – ale příklady bychom snadno našli i v současnosti, stačí se pozorně dívat.

Jde však zřejmě o sklon hluboce zakořeněný v lidské povaze, jinak by neměl takový ohlas. Představa, že někdo přimíchal metylalkohol do lihovin záměrně, aby otrávil velké množství lidí, semi jeví přitažená za vlasy – už proto, že zájmem výrobců i prodejců je v první řadě zisk a ten, kdo zemře na otravu metanolem, si už rozhodně nikdy panáka u stánku nedá. Jako teroristický útok pančování také není moc účinné – každý z nás si jistě bez velké námahy dokáže představit podstatně účinnější teroristické akce.

Pak tedy, dovozují někteří, je viníkem stát, přesněji řečeno jeho kontrolní orgány, které spotřebitele nedokázaly ochránit před nebezpečným zbožím. Těžko si však lze představit, jak by to stát či jeho kontrolní orgány měly dělat. Měl by snad stát u každého výčepu jeden inspektor a vzít z každého panáka, který si tam někdo dá, vzorek? To si jistě nikdo nemyslí – obecně se však soudí, že by "stát" měl vědět, co jde do prodeje, a kontrolovat to. "Stát" to ale dělá, existují přece kolky.

Jednou z prvních velkých českých afér byla rumová aféra – a poctivě přiznám, že ač jsem o ní na začátku devadesátých let dlouze psala, a dokonce jsem proseděla týden u soudu v Ostravě, také už si jen matně pamatuji, jak to tenkrát s obžalovanými dopadlo. Kdo by se hrabal ve dvacet let starých novinách? Navíc tenkrát nešlo o metylalkohol, ale o podvody jiného druhu. O rumové aféře se zmiňuji proto, abych připomněla, že alkohol je zboží, které se prodává pořád, je poměrně drahé, a tudíž se na něm snadno vydělá. Není to jediné falšované zboží – copak jsme se už tolikrát nedozvěděli o falešném značkovém zboží, které bylo spáleno, ačkoli by jistě v chudých zemích mohlo docela dobře posloužit?

Chci tím říci, že bych stát ani jeho kontrolní orgány nevinila. Nežijeme přece ve státě policejním, kde za každým stojí uniformovaný nebo tajný policista – a lidskou chamtivost, zištnost a bezohlednost nevymýtily ani tisíce let dějin lidstva, ani komunistický pokus vytvořit "nového" člověka. Před neštěstím plynoucím z lidské hrabivosti nás prostě žádný stát neuchrání – ale to přece vidíme i v mnoha jiných případech.

LN, 14.9.2012