Před lety jsem se zcela náhodnou hrou osudu účastnil semináře, který se konal v kraji mého dětství. Místo semináře bylo ve městě, kam jsme jezdili nejen do tanečních, ale také za holkama, protože u nás ve vsi jich bylo zatraceně málo. A tak jsem si po skončení jednání vyšetřil čas na procházku. Ve vývěsce starobylé radnice na náměstí jsem zjistil, že pod jednou vyhláškou je podepsán starosta, jehož jméno mi připomínalo spolužáka z měšťanské školy.

Nebyl úřední den a sekretářka mi řekla, že pan starosta má jednání a nechce být rušen. A že neví, kdy to skončí, atakdále. Vsadil jsem vše na jednu kartu, dal sekretářce vizitku a poprosil ji, ať to zkusí, jestli se pan starosta třeba náhodou nechá vyrušit. Nechal a dokonce ve dveřích předběhl vracející se jeho sekretářku. A tak jsme se s Pavlem po letech bouřlivě přivítali. V jeho kanceláři seděli dva členové rady a nešlo to jinak, než že jsme se v debatě dostali i k tomu, o čem byla před mým příchodem řeč.

Město získalo slušnou dotaci na rekonstrukci náměstí, která byla v té době před dokončením. Můj spolužák starosta Pavel prosazoval, aby na novém náměstí bylo zakázáno parkování aut. A zásobování pouze z jiných míst, jde-li to, jinak v noci. Ti dva pánové, kteří seděli v jeho kanceláři, byli příznivci zákazu parkování. Měli ovšem obavy, že to neprojde. My se strašně špatně chováme k občanům, říkal tehdy Pavel. Namísto toho, abychom jim udělali město otevřené a přátelské, podléháme představě, že majitelé automobilů jsou našimi rozhodujícími voliči. Ale tak to není. A i kdyby tomu tak bylo, budu vždy dávat přednost tomu, aby se občan mohl pohybovat ve středu města svobodně a bez strachu, že bude přejet. A aby se mohl v klidu kochat krásami staveb, které nám tu zanechali naši předkové. Tohle jeho vyznání jsem si téměř doslova zapamatoval.

Zajímalo mě to, takže jsem se později dozvěděl, že radou to prošlo o jeden hlas, nejiné to bylo v zastupitelstvu. Pavel vyhrál, ale stálo ho to hodně úsilí a byl pranýřován, kde se jen dalo. Leč to základní se podařilo prosadit. Náměstí bez automobilů.

Co čert nechtěl, letos v létě jsem se do tohoto města dostal znovu. Jedno agilní občanské sdružení zde pořádalo zajímavé pracovní setkání a požádali mě o přednášku. Nu a jistě tušíte, že ve svém volném čase jsem uskutečnil procházku po městě. Bylo ještě hezčí než před lety a o takovém náměstí si můžete jen nechat zdát. Bylo plné laviček, dětí, školáků a maminek či babiček s kočárky, i mužů v letech vedoucích své obvyklé spory. A všechny čtyři místní restaurace mohly se svými zahrádkami jít hodně hluboko do náměstí. Bylo také plné otevřených a přeplněných obchodů. Po autech ani stopy. Prostě nádhera.

Sedl jsem si zde na jednu lavičku a pustil se do čtení novin. Starší paní, která si přisedla, patřila evidentně mezi ty, které mají zájem si povídat s každým. Co se dalo dělat. Ale máte pěkné náměstí, povídal jsem. Nejvíce se mi líbí, že tu nesmějí parkovat auta. No to mi povídejte, pane, rozhovořila se ta dobrá žena. To je právě proto nejkrásnější náměstí v Evropě. Je tu teď v létě od rána do večera plno lidí, já když jdu do obchodu, nemusím mít strach, že mě přejede nějaký šílenec.

Nejen na základě tohoto rozhovoru jsem celkem logicky předpokládal, že starostou je i nadále spolužák Pavel. Takže starosta je muž na svém místě, pokusil jsem se nenápadně sondovat. Ano, náš starosta je rozhodně muž na svém místě, už bylo také na čase, sdělila mi moje náhodná společnice. Díky jemu máme i tohle náměstí bez aut, dodala.

Měl jsem radost, že se Pavlovi zřejmě daří a že mu ten průšvih se zákazem parkování prošel. Cestou k zaparkovanému autu jsem šel zase okolo radnice, ale byla sobota večer, takže bych Pavla zcela jistě nezastihl. Pouze na úřední desce bylo plno vyhlášek a textů, podepsaných současným starostou. Jmenoval se ovšem zcela jinak. Později mi Pavel v telefonu potvrdil, že ve volbách před čtyřmi lety mu ten zákaz parkování zlomil vaz. Co blbneš, povídám, já tam byl a lidé si to náměstí nemohou vynachválit. Ano, povídal Pavel, ale všichni si myslí, že to zajistil až ten dnešní starosta. Co s tím mám dělat?

Vzpomněl jsem si na tuto epizodu v těchto zimních dnech plných sněhu. Společnost, instituce, média – všichni sledují to základní – aby byly průjezdné silnice. Je jedno, jestli silnice mezi městy, nebo uvnitř měst. Rozhlas chrlí zprávy o tom, kde jsou kolony aut a jak dlouhé, žádné zprávy se netýkají toho, že si babička Nováková nebyla schopna dojít do sousední ulice pro mléko, protože nezvládla ty hory sněhu nejen na chodnících, ale především v ulicích, jimiž se možná dá jezdit, ale těžko se v nich chodí. O to, jak se pohybují chodci, kterých je většinou tisíckrát více než řidičů, se nikdo moc nestará. Obce a instituce mají zřejmě nějak zakódovanou představu, že když nebudou jezdit auta, že nebudou zvoleni. Absurdní?

Včera jsem se byl podívat na vánoční trhy na náměstí jednoho menšího městečka. Zájem o prodej byl, pouze lidé se museli obtížně prodírat kolem osobních aut, protože celé náměstí bylo zaplněno parkujícími (a projíždějícími) automobily. Takže na prodejní stánky moc místa nezbylo. Stojím tam a kroutím hlavou. Muž, který lopatou odklízel sníh z okraje náměstí, se zastavil a zapálil si cigaretu. A tak jsem se ho zeptal, jestli neví, proč radnice neoznámila třeba týden předem, že se v době trhů na náměstí nebude parkovat. A proč neoznačila po dohodě s orgány dopravní policie ona místa zákazem stání.

Náhodou to vím. Byli jsme s tímto návrhem za starostou, sdělil mi onen muž. Brácha tu chtěl prodávat výrobky ze zabíjačky a chtěli jsme nějaké šikovné místo. Starosta nám řekl, že to nejde. Pánové, povídal, lidi by mě utloukli čepicemi. To si nemůžu dovolit. To bych neobstál, to bych se tu již dlouho neohřál. Ti lidé mají na to parkování právo. A jezdit nějakými oklikami, když potřebují projet náměstím? To by se o nás mluvilo i v Praze.

Otázkou je, jaké lidi ten pan starosta měl na mysli. Zda těch třicet majitelů luxusních vozů, nebo ty stovky prodávajících a kupujících. Už už jsem byl blízko toho, abych ze všeho výše uvedeného začal vyvozovat závěry, které by byly dost katastrofické a mezi námi ošklivé. Vy jistě víte jaké. Ale včas jsem se zarazil a vše jsem si vysvětlil tím, že v obou výše popisovaných případech jde o naprosto netypickou a zcela náhodnou shodu okolností.

A oddychl jsem si.