Když už se zdálo, že Evropa vyhnije jako Římská říše za císaře Romula Augustula, pomocnou ruku podali vědci. Mužům v bílých pláštích se v přestávce boje o granty jakýmsi způsobem podařilo naklonovat – koho jiného než smutně proslulého J.V. Stalina a rovnou dospělého. Jakmile začínali mít s produktem experimentu potíže (vážně se zabýval skutečným smyslem činnosti a výsledky některých vážených pánů s příliš mnoha tituly), předali muže s gruzínským knírkem do rukou politiků.

Překvapení a bezradní mocipáni ho neprodleně seznámili s problémy. Josif Vissarionovič nelenil a pustil se do práce.

Na počátku zaujal soudruha Stalina problém nezvládnutelných fanoušků, terorizujících stadióny i místa konání fotbalových zápasů. Nechápal, co je podstatou problému. Muži v kravatách krčili rameny a vysvětlovali, že přece není možné uvěznit nebo deportovat desetitisíce fanoušků.

Stalin se jen usmál pod vousy. Následující den na praktickém příkladě dokázal, že to možné je. Pochybujícím spočítal, že kapacita vyspělé evropské železniční sítě je pro přepravu pár desítek tisíc neukázněných živlů kamkoliv na kontinent naprosto postačující. Stačí použít vhodné uzamykatelné vagóny bez zbytečného vnitřního vybavení, které by mohli neukáznění cestující zničit.

Soudruh Vissarionovič také prohlásil, že není potřeba utrácet další milióny na stavbu nových vězení. Vědeckým experimentem dokázal, že překvapivě velké procento živlů přežije i pod holým nebem. Efekt byl hned dvojnásobný. Řady neukázněných fanoušků do jisté míry prořídly a ti šťastnější, kteří se po nápravném pobytu vrátili, po pouhém vyslovení magického slova „fotbal“ dlouho nevycházeli z bytu.

Jako druhý zaujal soudruha Stalina problém čtvrtí, například muslimských, čínských atd., kam se policisté téměř neodvažovali vstoupit ani za bílého dne a které žily podle svých vlastních zákonů. Stalin problém považoval za hloupý žert, než mu takové oblasti – z uctivé vzdálenosti – ukázali prstem.

J.V. se krátce zamyslel. Poté osobně převzal velení ozbrojených složek a dokázal úředníkům, že nenavštěvovat uvedené čtvrti je vážnou chybou. Naopak je tam nutno vstupovat velmi často, a to za podpory tanků, obrněných transportérů, dělostřelectva i letectva. Předtím, jak suše podotkl, je pochopitelně nutno příslušné oblasti dokonale uzavřít, aby občané bezdůvodně neměnili místo pobytu.

Po několika týdnech „návštěv“ bylo možné přejít na režim dobrovolné a nadšené částečné samosprávy. Podmínkou bylo učinit nejvýznamnější představitele a jejich rodiny osobně zodpovědnými za pořádek, dodržování zákona a správné pracovní zařazení poflakujících se jedinců.

V případě nepochopení pravidel nařídil deportovat 1 procento obyvatel a toto množství po dalším „nepochopení“ zvyšoval prostým násobením číslem 2 – 2, 4, 8, 16, 32, 64. Spiklenecky mrkl a uklidnil zhrozené byrokraty, že lze vědecky dokázat, že další zdvojnásobení už opravdu nebude potřebné. Navíc k velkému překvapení politiků dříve nezvládnutelní občané pochopili pravidla slušného chování již po prvních násobcích.

Než se pustil do plnění jiných, náročnějších úkolů, pronesl před nastoupenými úředníky krátký projev o tam, jak správná motivace a spotřeba několika nábojů ráže 7,62 napomáhá chránit miliónové hodnoty.

No, aby jen nekritizoval, pochválil politiky a jejich pomahače za kampaň proti globálnímu oteplování a boj proti skleníkovým plynům. Poctil je projevem, přerušovaným skandovaným potleskem, ve kterém zdůraznil velkou, přímo stalinskou myšlenku. „Velké vize a projekty sice dokáží sjednotit lid a dovolí mu zapomenout na spoustu přízemních problémů, ale nepřítel nebo dokonce hrozba přírodní katastrofy jsou jako sjednocující faktor nepoměrně účinnější.“

Po krátkém odpočinku se konečně vrátil k pořádné práci. Začal se věnovat problematice Iráku a Afghánistánu. Pozval si zástupce americké i evropské administrativy a generály.

Třikrát si nechal zopakovat počet nasazených vojáků, než vstal od stolu. Místo očekávaného křiku jen chápavým, přímo otcovským pohledem přecházel z jednoho přítomného na druhého. Mrazivá kombinace mlčení a pohledu přinesla závan starých časů moci jeho předchůdce. Mocní mužové klopili zrak, mnohahvězdičkoví generálové se už viděli někde v nehostinných kobkách Ljubljanky. K údivu všech se však nevěnoval potrestání viníků, ale hovořil o jediném správném, sovětskými vědci již dávno propracovaném řešení.

Pro zemi uvedené velikosti, politické a národností situace je sice potřeba skutečně mobilizovat cca 130 tisíc, ale to jen politických pracovníků, poradců místní samosprávy a civilních odborníků. Náročným úkolem uklidnění situace, zničení bojůvek, ochrany hranic a zajištění mírového života pracujícího lidu je nutné pověřit skupinu armád, čítající minimálně 1 milion vojáků. Snaha „ušetřit“ na válce se nevyplácí. Na příkladu operací druhé světové války ukázal, že projde-li svěřenou oblastí dostatečně početné vojsko, jsou vojáci prostě všude a obyvatelé před nimi neschovají ani kousek chleba, natož zbraně. Názoru, že přece není možné prohledat každý dům, se jen ironicky pousmál.

Tvrdě kritizoval snahu zabránit rozhádaným národnostním a náboženským skupinám bojovat mezi sebou. Naopak. Je potřeba dočasně stáhnout vojska a počkat, až se počet nespokojených obyvatel dostatečně sníží a agresivní skupiny vyvraždí mezi sebou. Poté vojska přijdou jako osvoboditelé, rozbijí zbytky banditů a přinesou do oblasti toužebně očekávaný mír a pořádek.

Hlavně zdůrazňoval potřebu zavést pracovní povinnost a zaměstnat veškeré obyvatelstvo tak, aby nemělo čas a sílu myslet na nějaký odboj. Největší místní autority pak učinit osobně zodpovědné za pořádek. „Poloviční jako-okupace“, prohlásil, „je jako vysypat zrní na neobráběnou louku a očekávat dobrou úrodu obilí.“

Na okraj nutno podotknout, že historii sovětské invaze do Afghánistánu prostě odmítl uvěřit. Nechápal, jak se mohli jeho následovníci dopustit tolika dětinských chyb.

Ještě nějakou dobu učil generalissimus své evropské i americké soudruhy pragmatickým řešením. V předvečer prvního máje pronesl při svém projevu na 1. máje památnou větu: „Demokracie, svoboda a lidská práva náleží jen lidem, kteří si těchto vymožeností dokáží náležitě vážit.“ Bylo to poprvé, kdy od Stalina slyšeli slova svoboda a demokracie. Zastyděli se, že jim klon komunistického diktátora musel vysvětlit význam pojmů a ukázat, jak chránit své poctivé občany.

Další den někam zmizel a ani následující dva roky nebyl nalezen. Procesy, které začal, však fungovaly dále a každý doufal, že se už nevrátí.

Dodatek: Uvedený text nebyl rozhodně psán jako oslava Stalina, jednoho z nejmasovějších vrahů historie. Byl motivován hlavně obavou, co všechno se bude muset stát, než vládnoucí kruhy tzv. civilizovaného Západu pochopí, kteří občané tvoří hodnoty, drží nad vodou ekonomiku a koho je potřeba chránit.