Nedávno jsem u vánoční výlohy plné fotoaparátů potkal staršího pána, přítele mého již nežijícího otce a stejně nadšeného fotoamatéra jako byl otec. Myslel jsem, že uvažuje o koupi nějaké zrcadlovky s výměnnými objektivy, když ty ceny šly tak dolů. Nebylo tomu tak. S fotografováním prý definitivně skončil. Věk jej donutil. Přiznal, že se mu některé vystavené přístroje líbí, přesto by se do toho již nepustil. Fotografovat digitálem, prohlížet fotky v počítači a tisknout je, to prý není nic, co by ho mohlo bavit. Vybavení temné komory uložil do krabic, několik fotoaparátů a objektivů dal na parádu za sklo. V rodině nikdo zájem neměl a zanést to do bazaru mu bylo líto. Vyprávěl jsem mu o skvělých filmových skenerech, jimiž by snadno mohl své staré negativy digitalizovat. Věděl o tom. Pro něj však zhotovení snímku znamená namíchat si z vlastnoručně navážených chemikálií roztoky, vývojky a ustalovače, vyvolat negativ a pak z něj v nazelenalém světle temné komory zvětšovat a vyvolávat fotografie. Prostě všechny ty finesy a fajnovosti, které k tomu od počátku patřily.

Rozuměl jsem mu. Můj otec by měl nejspíše stejný názor, přestože se o veškeré změny zajímal a sledoval je na stránkách jednoho měsíčníku o fotografii. Když v roce 2000 ve věku 79 let zemřel, to už jsem temnou komoru pomalu vyklízel a krátce nato vlastnil svůj první digitál Minoltu DiMage 7. Tehdy nad světem klasického fotografování začalo zapadat slunce. Proroci a skalní zastánci klasiky, kteří léta hlásali, že nic z digitálních hraček se nevyrovná pořádnému foťáku na kinofilm se sadou výměnných objektivů, se odmlčeli. Nastal zánik světa amatérského fotografování klasickými fotoaparáty. Mizelo vše, co s tím od 19. století neoddělitelně souviselo. Kdo z mladých dnes ví, co to byl a jak se používal zvětšovák, filmové vývojnice, fotografické misky nebo ustalovač?

Svět rodinného filmování to postihlo dříve. S nástupem videa a videokamer mizel od počátku 90. let 20. století tradiční amatérský film. Formáty záznamu a záznamová media videokamer se mění takovým tempem, že video pořízené nejnovějším systémem se nemusí podařit přehrát na rok starém zařízení a kdo chce držet krok s vývojem, musí stále vše obnovovat. Nelze se zastavit a být spokojen s tím, co je. Pořád se něco dohání.

Počátkem 90. let bylo jasné, že na poli 8 mm kamer se sotva objeví něco nového. Po stu letech započal konec éry filmu jako obrazových políček na pásu navinutém na cívce. Ceny projektorů a kamer se tenkrát neuvěřitelně propadly. Tehdy snad každá větší drogerie měla oddělení Foto-Kino. Za 300 korun ještě československých, tedy asi za desetinu původní ceny, jsem v roce 1991 ve výprodeji koupil projektor Meos duo, poslední model přerovské Meopty. Můj dosavadní projektor od téhož výrobce Meolux z roku 1972, rovněž přehrávající jak filmy Standard 8 mm, tak filmy Super 8 mm, byl stále funkční, ale "nekupte to za tu cenu", že? Vrcholným materiálem pro amatérské filmování na filmy 8 mm Super byly tehdy filmy v kazetách. Kazeta Agfa s 15 metry barevného filmu stála stovku. Dala by se pořídit i dnes, cena je ale někde jinde a za těch pár minut němého filmu by to byl hříšný luxus. Své poslední filmy jsem natáčel sovětskou kamerou Lomo 215, koupenou v roce 1982. V podstatě na této úrovni se vývoj 8 mm kamer zastavil. Před touto kamerou jsem deset let filmoval českou kamerou A 8G Supra, která vystřídala otcův nezničitelný americký Cine – Kodak z roku 1939 na film 8 mm Standard, koupený otcem po válce z druhé ruky. Černobílé filmy otec zásadně vyvolával sám. Film 8 mm představoval ve skutečnosti filmový pás široký 16 mm, který se po dojití v kameře obrátil, aby se mohlo natáčet na druhou půlku. Po vyvolání inverzním procesem se rozřezal na pásy široké 8 mm, které se mohly promítat. Inverzní proces byl magickým zážitkem, film se v průběhu vyvolávání vyndaval z vývojnice a za otáčení se osvětloval. Vyvolaný film se před rozřezáním sušil na velkém bubnu z latí a často ještě ten den, kdy se filmovalo, večer promítal na perličkové plátno, což bylo plátno s vrstvou drobounkých skleněných perliček. Všechny ty stovky metrů filmů pořízených v rodině od roku 1949 jsem digitalizoval. Žádná obrazovka ale nemá to kouzlo, jaké poskytuje promítání vrčícím projektorem.

V internetových diskusích majitelé nejnovějších videokamer rokují, jak zachovat pro budoucnost své záznamy na DVD a děsí se malé trvanlivosti svých digitálních videí. Moje první analogová videokamera 8 mm HiFi Canon UC-X15 z roku 1996, tehdy snad kamera roku, je dnes neuvěřitelně zastaralá a bylo by ostudou ptát se v obchodě po kazetách, neřku-li opovážit se ji vytáhnout mezi lidmi a natáčet. Zcela funkční leží někde v krabici. Nikdo neví, co přijde za rok, za dva. V této branži nemá nic šanci stát se věcí kultovní, jak se to podařilo kamerám na film 8 mm, na které stále – nehledě na finanční náklady, ať to stojí co to stojí – točí někteří staromilci.

V nejstarším rodinném albu, kde jsou ateliérové fotografie z konce 19. století, vyniká zvláštním kouzlem snímek dívky v rozkvetlé zahradě před domem, datovaný na zadní straně červencem 1911. Je to moje babička, s níž se dědeček oženil v roce 1912. Dědeček o té fotografii vyprávěl, že si tehdy postavil fotoaparát ze stavebnice a fotografie kopíroval z negativu na skleněné desce v rámečku na slunci. Papír s malou citlivostí na světlo, stejně jako všechny chemické roztoky si vyrobil sám. Samozřejmě, že v té době se již daly koupit slušné fotoaparáty a ostatní potřeby. Dědeček si také brzy takový přístroj opatřil. Zde svou roli sehrálo nadšení a radost z toho, že si může vše potřebné od fotoaparátu po papír vyrobit sám. Po stu letech je stav fotografie překvapivě dobrý. Na první pohled zaujme něčím, co sebedokonalejší barevné snímky z dnešní masové produkce nemají.

Staré černobílé filmy jsou něčím zvláštním. Před pár lety se naše třída sešla k výročí 40. let ukončení základní školy. Z několika krátkých filmů byl pro jubilejní sraz pořízen záznam ze školních let na DVD a ten promítán za plného provozu velké restaurace (v našem salonku promítací zařízení nebylo). Hosté, které žádný z probíhajících televizních pořadů promítaných na velkou projekční stěnu jako kulisa nezaujal, najednou ztichli, fascinováni starým černobílým filmem. Záběry z blízka ještě ušly, ale panorama Prahy z petřínské rozhledny až příliš připomínalo Hirošimu po jaderném výbuchu. "Škoda, že jsme toho tehdy nenatočili víc", řekl jeden spolužák, když se na stěně opět objevil televizní pořad a lidé se začali bavit.

Dnes není problém pořídit si vybavení a vyrábět filmy ve vysoké kvalitě. Naše videa a fotografie, které jsou především určeny k prohlížení na obrazovce, jsou příliš "skutečné". A co si povídat – je jich mnoho. Je to až fádní, jak je vše snadno dostupné. Žádné tajemství, žádná alchymistická magie. Možná proto má stále pro někoho své kouzlo fotografie, která se v přítmí temné komory vynoří v misce s vývojkou, i když bude třeba "jen" černobílá. Proto snad jsou pořád mezi námi takoví, kteří za nekřesťanské peníze kupují projekční žárovky do svých stařičkých projektorů a klasické filmy 8 mm v kazetách (jeden kus dražší než bazarová kamera), aby se mohli kochat mihotavými obrázky, tak odlišnými od všeho, co je dnes k vidění.

Ono zde ani tak nezáleží s čím se to dělá, jako spíš jak a jaký je výsledek. Dobré světlo všem!