28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Jak Otu připravili o svobodu uvažování

22.5.2015

Každý člověk svobodu neunese a kdekdo si pod tímto slovem představuje něco jiného. Vinu na tom má také politický systém. Vyrůstá-li někdo v systému totalitním, těžko si dovede představit svobodu se všemi jejími možnými aspekty. To konec konců poznáváme i dnes, kdy mnoho lidí si pod pojmem svoboda představuje něco zcela diametrálně odlišného.

Můj dobrý známý Oto po svobodě toužil celý život. Jeho národnostně německá rodina žila po staletí v pohraničí a Otův tatínek byl za první republiky velice aktivní sociální demokrat. Za války si dával setsakra pozor, aby se nedostal do spárů gestapa, jakkoli nemohl Hitlera ani cítit. V malé obci, kde se všichni znali, mu to u spoluobčanů docela prošlo. Nikdo neměl velkou radost z toho, že mladí narukovali do wehrmachtu. Otův otec sám narukovat nemusel - ve třicátých letech utrpěl těžký úraz a zchroml na levou nohu, kterou tak trochu tahal za sebou. Řemeslu krejčovskému, kterým se živil, ta deformovaná noha tak moc nevadila.

Po válce o loajalitě rodiny nebylo pochyb, takže jako jedni z mála zůstali v rodné obci. Otovou mateřskou řečí sice byla němčina, avšak ve styku s českými kluky osídlenců se naučil velice rychle perfektně česky. Národnost německou si rodina nechala. Nikdy jsme se ničemu nezpronevěřili, říkával tatínek, proto nemusíme předstírat, že jsme něco jiného. A Ota byl také tak vychován.

Ve škole se velice dobře učil a vysnil si, že bude cestovatel. Tatínek mu přenechal sbírku známek a ty se staly jeho skutečnou vášní. Není divu, že chtěl vidět i svět, který prezentovaly. Apropó, právě přes známky jsme se na jedné burze starožitností seznámili. Slovo dalo slovo a brzy jsme se občas sešli i v jeho filatelistické partě, která chodila také společně na pivo.

Ale to bych předbíhal. Na konci osmé třídy měl Ota samé jedničky. A pověst vynikajícího žáka. V rodině se mělo za samozřejmé, že půjde na střední školu a pak že se uvidí. Jenže předtím si Otu zavolal ředitel školy. Mám pro tebe tři nabídky, řekl mu. Zemědělství, hornictví nebo zednické učiliště. Myslel jsem na střední, namítl Ota.

Pochop to Otíku, vysvětlil mu otcovsky ředitel, ty jsi Němec. Ty nemůžeš na žádnou takovou školu. A tak Ota, který v životě mouše neublížil, začal toužit po svobodě, neboť to, co prožíval, svoboda nebyla. Paradoxně mu jeho budoucnost nastínil ředitel školy, který si později získal jistou gloriolu tím, že musel odejít z funkce proto, že nesouhlasil se vstupem vojsk v roce 1968. Dodnes to má v životopise. Přitom vojska Varšavské smlouvy k nám vtrhla právě proto, aby se udržel režim, který ztělesňoval i onen soudruh ředitel také tím, že Otovi odepřel přihlášku na střední školu.

Ota šel tedy na zedničinu a stal se opravdu dobrým zedníkem. U nich doma se muselo dělat všechno pořádně. Brzy se oženil a později přijal nabízené místo v místní továrně, kde dodnes pracuje jako předák nádvorní party. Zde uplatní i svůj řemeslný fortel a po světě dál cestuje spíše jen prostřednictvím známek.

Křivdu v duši si Ota nesl celý život. Jen ve slabších chvílích byl ochoten se o tom bavit. Jinak zarputile mlčel. Konec totality byl pro jeho duši vysvobozením. Již sice nemohl nic dohnat, ale těšil se, že snad jeho děti.

Někdy v devadesátém roce jsem ho viděl naposled. Musel jsem si s ním připít. Neustále opakoval, jak je šťastný, že moc těch, kteří rozhodovali o životech lidí podle ideologicky zcestných kritérií, skončila. Nemohu ani opakovat, jaká slova Ota používal. A právem. Zkazili mu život. Zničili jeho chlapecké sny.

Potkali jsme se zcela náhodně před pár týdny. A sedli jsme si na pivo. Otu jsem však nepoznával. Nadával na dobu, na režim, na všechny. Má stále stejnou práci a poměrně slušný plat. S dětmi nemá potíže, vystudovaly, mají rodiny. Ani manželčin plat není zanedbatelný. Koupil si luxusní auto, spravil barák.

Ale stejně je tu opět nespravedlnost. Jiná, ale je. A ošklivá, tvrdil. A pak to z něj lezlo po kouskách. Ředitel společnosti, která jejich fabriku řídí, a pár lidí z vedení mají platy pomalu stejné jako ministři. A pochopitelně několikanásobně vyšší než Ota. A ten kvůli tomu nespí. Debaty a logické argumenty nepřijímá.

Ota se stal obětí známé vulgárně marxistické teorie stejných žaludků. A tak jsem si uvědomil, že se ten předchozí režim na Otovi prohřešil vlastně dvakrát. A nejen na Otovi.