Od útlého dětství jsem jezdila s rodiči na vodu. Nejčastěji jsme sjížděli na kanoích Sázavu ze Senohrab do Kamenného Přívozu. U Týnce je vysoko nad řekou ruina starého hradu s věžemi. Jmenuje se příznačně Zbořený Kostelec a pod ním jsme vždycky musely se ségrou říkat – mámě a tátovi pro radost –: „To je krásný hrad.“ Až mnohem později jsem pochopila, proč ten hrad byl pro rodiče tak krásný.

Moje maminka chodila s tátou už od patnácti let, kdy s ním prohrála pusu v šachách. Bylo to ve Svatém Petru na lyžařském kurzu benešovského gymnázia.

Jenže pak léta tátu nenechala od té hubičky pokročil dál. Vodili se za ruce po konopišťském parku a táta si vždycky říkal, že snad příště už dojde k tomu, o čem tak dlouho snil. Mámě už dávno bylo šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct… A pořád nic.

Měla strašně puritánskou výchovu, sexu se bála a hlavně přijít za svobodna do jiného stavu byla tehdy ostuda. Maminka jí říkávala: "To bychom pak musely pod vlak obě." A tak maminka vzdorovala a vzdorovala... Až tátovi jednou při vodáckém výletu na Sázavě bouchly saze. Právě když pluli pod Zbořeným Kostelcem, rozlámal ve vzteku obě pádla.

Noc pak strávili v ruinách Zbořeného Kostelce. A když se ráno probudili, maminka zjistila, že bude mít na ten hrad vždycky jen ty nejkrásnější vzpomínky. Já jsem toho dokladem.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem