Já nevím, jestli to taky znáte, ale někdy ucítím nějakou vůni nebo si vybavím konkrétní emocionální zážitek, jako je strach, stud nebo třeba slast, a díky tomu vjemu se přenesu proti chodu času do dávno odváté a zasuté doby, kterou ve zlomku minuty či vteřiny opět intenzivně prožiji. Jako by každá dávno silně prožitá událost našeho života se ubytovala v nějakém našem konkrétním vjemu, pocitu nebo někdy i předmětu, zůstala v něm zakletá, dokud o ten vjem mozkem znovu nezavadíme.

Nedávno jsem přišel domů, vybral poštovní schránku, dopisy hodil na stůl a, aniž jsem se díval na obálky, nožem jsem je rozřezával a většinou rovnou házel do koše. Poslední dopis byl psán rukou a evidentně nebyl adresován mně. Přesto jsem ale automaticky prvních pár vět přečetl. V ten moment mnou projel stud, jako někdy při zánětu nervu člověkem projede bolest. A právě díky tomuto studu, té zoufalé nepatřičnosti, jsem se vrátil proti času do exilu, kdy jsme jeli do Düsseldorfu do jedné tuze nóbl galerie prodávat obrazy naší kamarádky Zdenky, abychom jí v Praze finančně pomohli.

Na celou akci jsme se s kamarádem Bohoušem důkladně připravili: Vymysleli jsme si příběh o úspěšné české malířce, jejíž galerista sídlí v Hamburku a tam taky obrazy vezeme. Jelikož jsme se ale od přátel dozvěděli, že paní galeristka má zájem o české umělce, stavujem se i u ní.

Před gaelerií jsme zaparkovali a abychom se mohli na svůj úkol plně soustředit, rozhodli jsme se, že se, ještě než vstoupíme do galerie, půjdeme někam vymočit. Restaurace byly ale v devět ráno zavřené, a tak jsme si ulevili v proluce za ohradou, kam zřejmě léta nikdo kromě psů a koček nevkročil. Prodavačky v galerii nás automaticky poslaly za paní majitelkou.

V malé kanceláři na nás čekala úhledná, úsměvavá a navoněná dáma připomínající Mogdilianiho modelky, která si vyslechla naši historku o cestě do Hamburku, při níž jsme rozestavovali po místnosti obrazy a předváděli akvarely. Z jejího obličeje se však s postupujícím časem ztrácela vlídnost a přiznám se, že i my jsme se začali trochu ošívat. Najednou nám v její kanceláři začalo být nepříjemně. Něco tam nepatřičně zapáchalo. Paní galeristka to zřejmě cítila také, protože otevřela okno. Litovali jsme ji, ale nechápali jsme, co se jí přihodilo. Abychom trapnou situaci neprodlužovali, spěšně jsme se rozloučili, neboť jsme cítili, že v takovéhle pro ni hloupé situaci těžko můžeme uzavřít dobrý obchod.

Teprve v autě, když jsme si sedli a ten odpudivý zápach byl ještě intenzivnější, jsme pochopili, že smrdíme my a podívali jsme se na podrážky.

V ten moment mnou projel stud, jako někdy člověkem projede bolest.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus