Stalo se, tuším, v roce 2005. Syn Darius nedlouho předtím nastoupil ve svém prvním místě, jako redaktor motoristického magazínu, a dostal svůj první úkol: napsat článek o závodech historických vozidel ve Warwicku, městě asi 160 km na západ od Brisbane. Jeli jsme tam s ním, abychom mu případně poskytli morální podporu. Té zapotřebí nebylo, náš novopečený žurnalista kmital z jednoho místa na druhé, zatímco my jsme se pohodlně usadili u závodní dráhy a dívali se na automobilové veterány, z nichž jednomu už bylo dokonce přes sto let!

Ke konci závodů jsem šel do depa, kde jsem brzy objevil naši ratolest. Společně jsme se šli podívat zblízka na toho stoletého stařečka, když tu náhle zpoza rohu, z uličky mezi stany, se vynořil jakýsi chlapík, zřejmě v náramném spěchu. Srážka byla nevyhnutelná, trochu se mi v poslední vteřině podařilo z cesty uhnout, takže jsme do sebe narazili jenom rameny, ale docela tvrdě. Vzájemně jsme se omluvili a uspěchaný muž pokračoval v běhu. Syn stál přede mnou a zubil se.

"Víš, do koho jsi to právě narazil?"

"Nevím, do koho?"

"To byl Steven Bradbury."

"Jaký Steven Bradbury?"

Na startovní listině S. Bradbury figuroval v jedné z kategorií, to jsem si všiml, mezi vítězi se ale nevyskytoval. Potom mi to došlo!

"Co tady dělá Steven Bradbury?"

"No, vzdal se po olympiádě činnosti a baví se teď s tímhle."

Bradbury se stal v roce 2002 australským národním hrdinou! Do té doby se žádnému Australanovi, dokonce ani žádnému obyvateli ze zemí jižní polokoule, nepodařilo vyhrát zlatou medaili na zimních olympijských hrách. Toho roku v Salt Lake City byl už počtvrté v australském olympijském týmu, jako rychlobruslař na krátké dráze. Tyto závody se jezdí na kluzišti pro lední hokej a bývají hodně dramatické. Téměř třicetiletý Bradbury byl mezi 32 závodníky jasným outsiderem v závodě na 1000 metrů, při němž závodníci ujedou devět okruhů, každý s dvěma ostrými zatáčkami. Australan se dostal s trochou štěstí přes první soutěžní kola; v semifinále, při němž dva bruslaři upadli, skončil druhý a postoupil do finále. Jednomu ze soupeřů, který svůj pád nezavinil, bylo podle pravidel také přiznáno místo ve finále, v němž se tudíž utkalo pět borců.

Steven Bradbury věděl, že nemá šanci vyhrát ani se umístit na medailové pozici, pokud aspoň dva ze soupeřů nespadnou. Že se tak stane, to ale bylo docela dobře možné, téměř pravděpodobné. Mazaný Australan proto odbruslil osm kol, při nichž se držel na bezpečném posledním místě, několik metrů za zuřivě bojujícími a vzájemně se strkajícími bruslaři. V poslední zatáčce spadli nejen dva, ale všichni čtyři! Dva ze soupeřů se nějak dohrabali za cílovou čáru, jenže to až poté, kdy Bradbury projel cílem jako první, s roztaženýma rukama a s nevěřícím úsměvem na tváři. Vypadalo to skoro, jakoby se za svou prohnanost omlouval.

Toho dne ve Warwicku jsem měl já svůj "brush with fame", když jsem na tuto australskou celebritu narazil. I ty, které sport jinak moc nezajímá, by mohlo pobavit tohle video (komentář je francouzský):

Jsou zde záběry jak z Bradburyho závodů vedoucích k tomu finálovému, tak i jeden z nejneuvěřitelnějších olympijských momentů, na který se asi hned tak nezapomene. Plyne z toho také poučení, že nikdy nic není předem prohrané!

Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com