"To jste překousl řetěz, že jste se z toho vašeho Čoudova Bubáčkova vydal do města?" To je věta z první otištěné prózy Bohumila Hrabala, která mně hned utkvěla v hlavě. Poprvé jsem ji slyšel od paní učitelky Hoznauerové na gymnáziu. Taky nám řekla, že autor pracuje ve sběrně surovin ve Spálené ulici: šli jsme se tam na něj podívat. Měl frajersky ohrnutou rádiovku, jako ji nosili mladí traktoristé na vesnici, a široké šle na starých štruksnách.

Na jeho lyrickou anténu jsem podruhé narazil až v roce 1963, kdy vyšla Perlička na dně a vzápětí Pábitelé a Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Spolu se Směšnými láskami Milana Kundery a po Zbabělcích Josefa Škvoreckého, který ovšem byl po vydání až do roku 1963 zakázán. Tehdy mu konečně zase vyšla Legenda Emöke. Zdálo se, že jsme se stali svědky zázraku. Tak silný radostný pocit jsem měl jen ještě jednou, když padla vládnoucí nenormalita v listopadu 1989. Mrtvolný jazyk socialistických hrdinů byl odsunut do zapomnění: svět ožil skutečnými různobarevnými lidmi. Dějiny se zase staly místem, kde je v nejvyšší míře možné i fantastické.

Později jsem se za ním vypravil do Libně Na Hráz Věčnosti, kde bydlel v bývalé kovárně: byla přilepená na starý pavlačový dům. Před domkem byla zahrádka s pumpou, na které seděl a hrál si s kočkou. Tak jsem Bohumila Hrabala viděl podruhé a to mu muselo být víc než padesát. Na domku bylo spoustu firemních štítů a reklamních cedulí z první republiky: Zastupitel spolku KOLMENSKY pro Prahu VIII. a okolí, Kaiserovy prsní karamely, Malorohozecké pivo, Mýdlo Otta, Mattoniho Kysibelka, Hellada, klenot pradlen atd., které si zřejmě přinesl domů ze sběrných surovin, stejně jako staré pivovarnické knihy, které měl v bytě. Pan Hrabal mě vzal na pivo, kde se rozvyprávěl. Na tenký led psaní vstoupil až ve dvaceti, do té doby o literatuře nic nevěděl a na střední škole dvakrát propadl z češtiny: opakoval primu a kvartu, chlubil se u piva. A cokoliv říkal, mělo tak velký pozitivní náboj, že se z těch svých školních propadáků dokázal i po létech radovat. Nebo to bylo možná tím, že jeho hnací síla v psaní byla radost z vět, které zvolna kapaly z jeho duše.

Jako my jsme snídávali s babičkou na střeše, tak podobně Bohumil Hrabal psával na střeše svého domku: měl kvůli tomu seříznuté nohy u židle a u štokrlete, aby mohl sedět rovně a do svého stroje značky Underwood třískal tak, že z pavlačí křičely maminky, ať jim nebudí děti. On je ale nejspíš ani neslyšel, protože byl nejen prsty, ale i svou duší napojen na psací stroj, který myslel za něj: zpovídal nejen sebe, ale celý svět. A tak jako on se cítil celý život být poctěný psaním, tak jsou i sto let po jeho narození poctění lidé čtením jeho knih. Asi proto na něj tolik vzpomínáme: svým psaním nás neomyvatelně umazal.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus