23.3.2019 | Svátek má Ivona


FEJETON: Jak jsem byl chvíli pyšný na svou vlast

10.3.2010

V životě jsem zažil jen málo chvil spojených s hřejivým pocitem hrdosti na svou vlast.

Pro postmoderní estéty, které slovo vlast uráží, doporučuji, aby si za ně dosadili jiné slovo, třeba národ. A jo vlastně! To je ještě horší! No tak ať to čtou jen ti, co nejsou cimprlich a co snesou trochu té nekorektnosti.

Při vítězství národního týmu nebo nějakého našeho zasloužilého mistra sportu necítím, přiznám se, vůbec nic. Je mi to jedno. Dokonce si pamatuju, kdy mi to začalo být jedno. Přesně na konci roku 1989, kdy padla vedoucí úloha státostrany a já si s ulehčením uvědomil několik věcí: Teď už mi může být jedno, který z komunistů má přilepenou lidskou tvář či který se považuje za progresivního. A za druhé: je mi konečně jedno, koho porazíme v hokeji.

Od té doby jsem se už v tomto směru nezměnil, takže národní euforie či tragedie podle toho, kdo se kam trefil pukem či míčem, jde mimo mě.

Nyní se však chci svěřit s tím, že ani mně se taková škodlivá emoce, tedy hrdost na to, že jsem obyvatelem této nevelké země v Evropě, nevyhnula. Říkám to s plným vědomím, že si přede mnou musí každý slušný intelektuál odplivnout hnusem a jít si aspoň na hodinu číst ze Sartrových spisů, aby se zbavil té nepříjemné pachuti ze setkání s někým, kdo nesdílí obecně vyžadovaný pocit viny za svou identitu.

Psal se rok 2002 a okolnosti setkání s Janisem byly samy o sobě legrační. Vlastně jsme se setkali omylem, neboť Janis byl pozván na setkání lékařů – specialistů, aniž by jím byl. Totiž, on byl lékařem specialistou, ne však lékařem pro lidi, ale pro pejsky. Pořadatelům naštěstí bylo trapné ho vyhánět, ostatně to byl jejich omyl, a jak se ukázalo, tak Janisovy postřehy nebyly zdaleka od věci, takže když nastal večer a schůze byla ukončena, pozval jsem tohoto pana psího doktora na pivo.

Cestou jsem vyslovil bystrý odhad, že příčina jeho cizího přízvuku v jinak hezké češtině je to, že je cizinec, a když jsem chvíli marně hádal, odkud že jest, prozradil mi, že je Lotyš, a taky dodal, že se jmenuje Janis. To už jsme si myslím tykali. A já objednal dvě piva na sebe a vyzval jsem ho památnou větou, slovy klasika: Jen pij, kluku maďarská, vy byste nás tak nehostili…“

Snad jsem čekal, že se bude hájit, že Lotyši nejsou Maďaři, což já samo sebou vím a vysvětlím mu, odkud se vzala tato věta, a že by to jako vzdělanec měl znát nebo tak něco. Aby řeč při pivu nestála.

Jenže on mi vypálil rybník. On prostě odpověděl přesně jako kniha: „Nem tudom, barátom.“ A pak už to jelo. Jak je Švejk jeho nejoblíbenější román a zdaleka není sám u nich v Lotyšsku. Tam že to zná každý. A je ten film s Hrušínským opravdu poslední filmovou adaptací? To je divné, proč že v tom nepokračujeme, neuděláme novou verzi? A hrdě se pochlubil, že si u nás pořídil Švejka v originále. Skoro to ani nepotřeboval, protože když jsem mu házel repliky, odpovídal vždy bezchybně. Nejenom „tak nám zabili Ferdinanda… a kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?“, ale třeba i „Was ist das Wort milatschek?...Miláček, das ist wie herr Feldwebel.“ „A teď si dáme jedno černý… ve Vídni maj taky smutek.“ A jiné, nebudu zdržovat.

Brzy jsme už spekulovali nad Haškovým humorem a shodli jsme se na tom, že jsou národy, které jsou ustrojeny k jeho dokonalejšímu pochopení. A jestli ono to není tou historickou zkušeností, když národ přežíval pod cizí vládou. V tom jsou Lotyši snad ještě větší znalci než my.

Ale ta příbuznost v humoru a způsobu prožívání vážných temat mě nepřestávala fascinovat. No třeba i v tom, jak naše národy dělaly tu slavnou revoluci. My v roce 1989 a oni o dva roky později. Poslouchejte:

Poté, co jsem se Janisovi svěřil s některými našimi sametovými specifiky, které jsem jako vysokoškolák tehdy prožil na vlastní kůži, uchechtl se Janis a povyprávěl mi, jak tam tehdy u nich drtivě porazili Sovětský svaz a jak on byl u toho.

„Když jsme vyhlásili samostatnost, měli jsme strach, že armáda zakročí. Tak jsme jako dobrovolnické neozbrojené hlídky obsadili některé strategické body. Já a pár dalších jsme se střídali v hlídkách u televizního vysílače, že jako abychom drželi v moci sdělovací prostředky. Měli jsme barikádu. Je tam park a obyvatelé Rigy nás chodili podporovat. Jezdily tam maminky z s kočárky a ukazovaly dětem, jací jsme hrdinové. Taky se tam střídaly pěvecké sbory, neboť my Lotyši jsme jeden z nejpěvečtějších národů v Evropě. My z hlídky, co jsme byli na vojně, jsme věděli, že kdyby armáda jen trochu chtěla, tak tam pošle třeba jen jeden tank a je po nás, po barikádě a asi i po revoluci. A modlili jsme se, aby někomu na velitelství neruplo v bedně a nenařídil střelbu do naší hlídky a okolních pěveckých sborů.

A v jednu chvíli to vypadalo opravdu špatně. K vysílači napochodovala četa ruských vojáků s důstojníkem. A že máme jako odejít a vyklidit to. Což my pochopitelně odmítli, i když jsme měli strach, že budou střílet. Důstojník se důležitě radil stranou se svým mužstvem a pak na nás šel s vyjednáváním. Že abychom aspoň sundali lotyšskou vlajku z vysílače, kde jsme ji pověsili na lešení (vysílač se snad zrovna opravoval). Vlajku jsme odmítli svěsit, byť prohlašoval, že vysílač je výsostným územím Sovětského svazu.

Viděl naši zatvrzelost a nasadil bolševickou lest. Vyslal jednoho vojína se sovětskou vlajkou, aby vylezl na lešení a vyvěsil tam tu jejich rudou parádu místo naší vlajky. Jenže my jsme se nedali a hrdě se pustili do boje. Nemohli jsme sice vojákovi bez použití násilí zabránit v lezení, ale zatímco lezl, tak jsme mu zespodu sundali nejdřív boty, pak ponožky, pak kalhoty, až byl jen v trenýrkách. A voják se styděl a bylo jasné, že v trenýrkách nemůže vyvěšovat posvátnou vlajku světového proletariátu. Slezl dolů. A naše revoluce tak slavně zvítězila..“

Smál jsem se a zeptal jsem se, jak se mu tady líbí.

Ohromně! Pracuje zde už rok. Vy máte tak krásnou zemi. Lidi jsou tu bohatí, nemáte tu skoro nikoho chudého. A ta krajina a veselí hodní lidé!

No počkej, pokoušel jsem se ho trochu krotit. Ono to tady zas tak ideální není.

„Prosím tě,“ povídá on, „ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Vy tady třeba vůbec nemáte korupci.“

„No počkej! Copak nečteš noviny?“

„Ale čtu. Nebo se spíš dívám na televizi, když mám čas. Jenže to, co máte tady, to není vůbec žádná korupce. To bys musel přijet k nám. U nás je to hrozné. A vůbec. Je tu krásně. Třeba tu máte strašně vysoké hory. Já rád lyžuju a tady můžu. U nás není kde.“

„No, nějaké ty hory máme, ale že by byla strašně vysoké? Ačkoli v porovnání s Lotyšskem… Ale vy zase máte moře.“

„No jó, moře. Co vy Češi pořád máte s tím mořem? Moře máme. Ale že by to byl nějaký zázrak? Hory jsou lepší. To jsem jednou u nás měl na návštěvě jednoho kamaráda odtud. Ten taky pořád básnil, že chce vidět moře. Nechápal jsem, co na tom jako má. Tak jsem ho jednou naložil do auta, že teda pojedem k moři. A jeli jsme. Když už jsme jeli dlouho a mě to nebavilo, tak jsem zastavil u krajnice. On vylezl z auta a kouká na obzor, jak je u nás placatá krajina a ukazuje a rozplývá se, jak je to moře krásné, nekonečné a zelenomodré. Tak jsem ho nechal chvíli kochat mořem a pak mu povídám: Víš, to kam se díváš, to není moře ale pole s osením. Ale to nevadí, protože to moře vypadá úplně stejně, jenže bychom museli ještě asi dvě hodiny jet. A když už jsi to teda viděl, tak pojedem domů, ne? A jeli jsme. Kdepak moře. Hory jsou lepší. A taky zde máte demokracii.“

To už jsem neříkal nic a koupal jsem se chvíli v tom hezkém pocitu, že někdo chválí moji zem a nemyslí to ironicky. A ani jsem se už nestyděl, že neumím říct lotyšsky ani dobrý den. Nějak mi přišlo, že to není důležité. A tak jsem aspoň Janisovi prozradil, že česká spisovatelka Zdena Salivarová napsala krásnou povídku Nebe, peklo, ráj, o lásce české dívky k lotyšskému chlapci. Zajímalo ho to, tak jsem mu slíbil, že mu tu knížku příště přinesu.

No a pak jsme se rozešli, pak uběhlo několik let a už jsme se nesešli. Ztratili jsme se sobě, jak se sobě lidé ztrácejí a není to snad žádná tragedie.

Pokud tu Janis zůstal, chápal bych, kdyby to zde už tolik nechválil. Ale kdoví? Třeba jsou i dnes věci, na které bychom mohli být i teď opatrně a mírně hrdí. Jenom je najít. A nebo ještě lépe: dělat je.

Rozhodně na to nemám žádný recept. Jenom mě už několikrát nakrklo, když jsem opakovaně slyšel a četl, jak jsme jako stát a národ nemožní a měli bychom se stydět. Já jsem jaksi zvyklý stydět se jen za to, co jsem opravdu zavinil.

No a v té souvislosti, v tom propletenci asociací kolem národní hrdosti, jsem si vzpomněl na Janise. A že bych ho rád zase potkal.

A kdyby někdo pochyboval o vztahu Lotyšů ke Švejkovi, doporučuju tento článek k přečtení (Janisova znalost Švejka prostě nebyla náhoda).



Advantage Consulting, s.r.o.
SPECIALISTA ELEKTRO – TESTOVÁNÍ S AJ

Advantage Consulting, s.r.o.
Královéhradecký kraj, Pardubický kraj
nabízený plat: 27 000 - 35 000 Kč

Diskuse


J. Zak
15:41
10.3.2010

J. Heincl
17:37
10.3.2010

V. Novák
17:54
10.3.2010

m. kodeš
19:37
10.3.2010

D. Streit
9:24
10.3.2010

m. kodeš
19:39
10.3.2010

J. Čertík
9:04
10.3.2010

počet příspěvků: 7, poslední 10.3.2010 07:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.