S americkými prezidenty mám společného tak málo, že bych mohl napsat, že vůbec nic. Nebyla by to ale plná pravda. Přece jen mám nějaké osobní vzpomínky s americkými prezidenty spjaté.

Tu první dokážu velmi přesně datovat, bylo to 22. listopadu 1963. Pracoval jsem tenkrát po maturitě jako elév v redakci týdeníku Svět v obrazech. Poslali mě do Stavovského divadla, abych pořídil fotoreportáž z premiéry Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti. Motal jsem se tam se svou praktinou (neplést s practicou) v ruce, když vtom mě odchytila Slávka Budínová.

„Slyšel jste to? Zabili Kennedyho.“

Hned mě napadlo, že to udělali Rusové a že bude následovat atomová válka. Nenásledovala. Chvála bohu. Následovala ale dlouhá řada let, čas několikrát oponou trhnul, div ji nestrhnul. Bylo to v pátek čtvrtého listopadu 1992. Pracoval jsem tenkrát v novinách, v Mladé frontě Dnes. Poslali mě do americké rezidence, abych sledoval, jak se počítají hlasy. Přišel jsem tam, všude prapory a slavnostní nálada a hned u vchodu dva košíčky. V jednom byly placky typu Volte Bushe a v druhé Volte Clintona. Kolem proudili lidé a nikdo si košíčků nevšímal: to tak, připnu si placku dejme tomu Clintona a on vyhraje Bush. Tak tam ty placky zůstaly v těch košíčkách.

Hlasy spočteny, vyhrál Clinton. Vzpomněl jsem si na košíčky, šel jsem se podívat a ejhle, byl tam jeden košíček prázdný a druhý plný. Plný placek s Bushem. A všude kolem mě lidi měli placku s Clintonem hodně viditelnou a povídali si, jak ty volby dobře dopadly a že teď bude dobře.

Tak jsem si vzal placku s Bushem, připíchnul si ji na klopu a šel jsem domů.

Toho Clintona jsem pak viděl, asi tak dvě vteřiny. On byl v Praze a vzali ho taky na pivo k Tygrovi a tam se potkal s Hrabalem. To byly krásné doby. Tak jsem se tak ochomejtal kolem Tygra, všude prezidentští bodyguardi, měli za uchem kecafon připojený krouceným drátkem někam do kapsy. Oni tam mají u Tygra okna z takových těch koleček, jako kdyby byla sestavená z dýnek pivních flašek. Bezděky jsem k jednomu z nich přiložil oko a lekl jsem se: on z druhé strany byl Clinton, musel být půl metru ode mne. Dneska by se to nemohlo stát, to by mě ti s kecafony a kroucenými drátky sejmuli, ještě než bych strčil nos do Husovy ulice, ale to byl ještě ten idylický svět v lednu 1994, a to se tedy ještě mohlo stát, že spatříte amerického prezidenta z půlmetrové vzdálenosti, byť skrz dýnko flašky od piva.

No a ta poslední vzpomínka je čerstvá, ze středy. To jsem byl na služební cestě v Andalusii ve městě Ronda. V pět ráno jsem se probudil ve svém pokoji v hotelu Reina Victoria a zapnul jsem si mobil, abych se podíval, jak moc ta Clintonová vede. A oni tam psali, že vede Trump. Tak jsem tem mobil vypnul, zavřel oči a řekl jsem si do tmy jako v tom židovském vtipu: To bude ráno leknutí!

LN, 14,11,2016