Umberto Eco je osmdesátiletý muž. V týdeníku L’Espresso vypráví, že když mu bylo třicet, přestal používat fotoaparát. Vzpomínky si zapisuje do paměti a místo tisíců fotografií z dovolenkových cest pořizuje raději kvalitní pohlednice. Je přesvědčen, že používání chytrých telefonů mrzačí lidem život a sdílením všeho se připravují o možnost pochopit, co se před jejich očima skutečně děje. Má pravdu?

Umberto Eco je moudrý muž. Nemůže být podezírán z toho, že by si s myšlenkami nehrál, nerozvíjel je a zbůhdarma jimi plácal do vzduchu. Přesto jeho slova vybízí k zamyšlení – jsou moudrými nebo jen staromileckými?

Na to není lehká odpověď. Mnozí Japonci mi vyprávěli, že po cestách, které podnikli po Evropě, jim zbyly hromady obrázků, ale oni nebyli s to říci odkud přesně. Všechny ty hrady, zámky, muzea a katedrály jim splynuly v jednu barevnou šmouhu a nepřispěly k lepšímu poznání evropské kultury a jejímu pochopení. Jak by taky mohly? Z hotelu do hotelu, z místa na místo, a fotit, vlevo vpravo, a honem dál. Kdo nevyfotil, jako by tam nebyl. Dřív si člověk na dovolenou bral dva, tři filmy, s šestatřiceti snímky na každém. Dnes jich napráská tisíce, bez přemýšlení nad clonou, uzávěrkou, nad kompozicí. Kdopak by dnes ve fotografii hledal duši! Sekat to jak Baťa cvičky, ono z toho třeba něco vyleze. Dřív bylo prohlížení alb s pečlivě nalepenými fotografiemi, proloženými hedvábným papírem pavučinového vzoru, návratem do minulosti; jedna vybledlá momentka spustila kaskádu vzpomínek, byla otevřenými dveřmi. Dnes pomyšlení na fotoalbum převážně navozuje pocit nepříjemné povinnosti: Ach bože, musím to už konečně protřídit. Haraburdí, do jehož úklidu se nikomu nechce, avšak o to snaději vzniká. A ty dveře za ním pomalu nejsou vidět.

Nemusí ani jít o zachycení něčeho mimořádného – třeba neštěstí, při němž umírají lidé – jak zmiňuje Eco; je tolik jednoduché vyfotit děti, manželku, milenku, psa, oběd, vlastní oko. Klik, klik a sdílet, ať svět vidí, že existuju. Honba za zážitky se koneckonců táhne jako vlákno všemi sociálními sítěmi. Mladé páry jsou spolu na schůzce a oba skrze mobil usilovně tweetují, jaké je to skvělé, přičemž spolu prohodí sotva půl slova. A považte, ve věku sociálních sítí ani to záletnictví už není, co bývalo. A nejen to. Dřív se uměním zabývali a uspět mohli pouze talentovaní lidé. Dnes může film zbastlit i houf nemajetných, značně substandardních mládežníků, pověsit jej na Youtube (v některých skutečně podivuhodných případech dokonce do multiplexové distribuce) a hlavní, sotva prvním chmýřím obrostlý bastlič si hrdě začne říkat "režisér", nemluvě o jeho stejně neopeřené "film krů". Tak to je. Masová dostupnost/láce a vysoká kvalita mobilní techniky přímo láká k tomu, aby si kdejaký ňouma hrál na filmaře nebo fotografa. Sice se může stát, že se z hlubin milionů Youtube videí nebo Instagram fotek vyloupne talentovaný zázrak, ale pravidlem to není, spíše obrovskou výjimkou. Cenou za takový talent z lidu jsou ovšem tuny banalit a hloupostí.

Přesto je dobře, že ty možnosti dnes máme. Je dobře, že pro pěkný rodinný portrét se nemusí rodina svátečně obléct a jednou za pět let dojít do fotografického ateliéru. Že pokud je mi smutno a stýská se mi, mohu si kdykoli v telefonu pustit kraťounké video s našimi ratolestmi. Že vyfocením krásné chlupaté housenky nepřestanu vidět souvislosti v mém životě.

Když byl můj muž pubertálním dítkem, žárlivý přítel jeho matky jednou ze zlosti spálil všechny fotografie. Je to dvacet let a ztráta toho štůsku soukromých vzpomínek bolí pořád stejně. A což teprve, když dlouhé a dlouhé roky ukládáte všechna vaše data, fotografie, videa, zápisky, soukromé i pracovní věci do počítače, telefonu a jednoho dne o vše přijdete. Je tragédií, když vám taková data někdo sebere a zničí. Najednou nemáte nic. Matu Honanovi hacker naboural (nebo tady) vzájemně provázané účty a vymazal z nich veškerý jejich obsah. Jeho vlastními slovy: Jeho celý (digitální) život byl zničen. I to je úskalí přílišného spoléhání na elektronická data. Zdají se být v bezpečí, ale veškerá sofistikovaná, několikastupňová opatření budou vždy o krok pozadu oproti lidské vychytralosti a zlým úmyslům. A koneckonců, stačí obyčejný výpadek elektřiny.

Nesouhlasím, že bychom měli přestat fotografovat a že blesky a smartphony jsou ďáblův vynález a ani se mi nezdá, že bychom používáním sociálních sítí přestali rozumět tomu, co se kolem nás skutečně děje. Jen není na škodu si uvědomit, že se možná nic nestane, když některé věci budeme sdílet jen sami se sebou a že ty nejlepší věci se stejně zaznamenat nedají. Zkusme proto přemýšlet. Foťme i sdílejme s rozmyslem. Zálohujme a opravdu pěknou fotku si dejme třeba do rámečku. Ale hlavně – snažme se, aby ten život měl smysl i bez internetu.

Převzato z blogu Evropanka.blogspot.com s laskavým svolením autorky