Dědeček byl jako na trní a začal mluvit francouzsky: une mauvaise situation. Z toho jsem vytušil, že přijde něco nepříjemného, a nejraději bych si schoval uši za skříň.

„Bohunko, pojď se usadit,“ začal a já se na židli skrčil. „Říkal jsem si, vezmu to jedním vrzem a stavil jsem se u Mallotů v krámě, a co myslíš, že tvůj bráška dělal... Štípačkama střihal briliantové náhrdelníky, pantloky, náramky, závěsy, nádherné solitéry, colliésky... Jinak ho prej neznárodněj. Šperky je nazjímaj, potřebujou platinu.“

Bohunka si místo odpovědi kroutila střehýlek vlasů a v koutku pravého oka se jí nalila slza.

„Ten kluk má ale pech. V první válce byl marodnej na smrt, v druhé válce přišel při náletu o ženu, sám byl v lágru, a pak tohle... Ba ne, to není dobré nařízení, když nutí lidi, aby ničili svou vlastní práci. Il est misére!“

„Co je na tom špatnýho?“ zeptal jsem se očima babičky.

„To je stejný, jako kdyby tě nutili, abys ubližoval mamince,“ vyklouzlo z ní, až se sama lekla.

„Už jsem se rozhodl, Bohunko,“ řekl děda a na ražbě slov bylo vidět, že mluví mozkem. „Já jim nic nedám.“

„A co budeme dělat s tolika lodičkama?“

„Dáme je dětem, patřej jim... V noci si pro ně dojedu... Je jich tam slabej náklaďáček.“

„Já pojedu s tebou, zaškemral jsem.“

„Jen jeď... Takovou legraci už nikdy nezažiješ. Sám sebe budu vykrádat.“

„Já mám nápad, dědo. Ty lodičky vypustíme na řeku a kdo je lapí, toho budou.“

„Ten špunt bude po tobě,“ řekla babička a lehýnce se dotkla ukazováčkem dědečkovy skráně.

„To by byla přece důstojná oslava znárodnění... Na počest Velkého Vítězného února, jak teď přejmenovali svátek vzniku republiky, zbytek svých kapitalistických výrobků pustím do řeky...“

„Václavíčku, žijeme velkou dobu, nedal by sis něco ostřejšího... Ve sklepě máme ještě jeden koňak na zlatou svatbu... Pusťme se do něj, nebo nám ho znárodněj.“

„Máš recht, velká doba, to je vždycky průser, najdi votvírák,“ řekl dědeček a zašel do sklepa. Ucmrndnul nepatrně do dvou naleštených jiskřících skleniček, zadíval se babičce do očí a povídá: „Na znárodnění... I chudnout se musí umět s parádou, je to konec konců taky změna,“ křepčil dědeček.

„Teď budou mít starosti oni a my konečně budeme svobodní,“ řekla babička.

Poslední bednu lodiček jsme skutečně vypustili na Sázavě. Některé z nich se k nám stále vracely, něchtěly od nás. Domů jsme je ale přivézt nemohli, aby je u nás nenašli: děda měl strach, že by ho zavřeli. Stejně to ale dědovi nepomohlo a zavřeli ho do kláštera ve Svatém Janu pod Skalou. Strýc Mallota emigroval do Austrálie.

To se psal rok 1952.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus