Měla jsem příležitost navštívit Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku a byl to moc příjemný, optimistický zážitek. Je to budova barvy rzi, která je, jak mi říkali, moc krásná, když ji obtéká voda – což je ovšem možné jen v létě; v zimě (i v letošním chladném předjaří) by si mohli nepozorní návštěvníci ublížit. Ale když kolem voda teče, vypadá prý jako zvláštní loď, která se chystá vyplout. Má to svou logiku: stojí totiž hned za branou Gdaňských loděnic. Tedy uvnitř loděnic... bývalých.

Když slyším nebo čtu slovní spojení „kolébka revoluce“, napadne mne automaticky „Gdaňsk“. Protože společenské a odborářské hnutí Solidarita bylo na počátku osmdesátých let skutečnou revolucí, ať už to slovo máme nebo nemáme rádi. Polští dělníci – a nejen dělníci – se snažili dobýt se podílu na rozhodování ve státě, který se označoval za dělnický. Nakonec se jim to podařilo – a Karol Modzelewski ve svých pamětech, které zanedlouho vyjdou, docela vážně uvažuje, zda to stálo za to, když naprostá většina továren, jejichž tisíce zaměstnanců jako tiskový mluvčí Solidarity navštěvoval, padla. Lépe řečeno neuvažuje o tom, zda to stálo za to, ale zda se to vlastně podařilo, když ti, kdo na tom měli největší podíl, vyšli zkrátka.

Ostatně v těch svých pamětech nutí čtenáře, aby si kladl i jiné nepříjemné otázky, které většinou raději ponecháváme stranou a zapuzujeme z paměti, protože by mohly poškodit obraz světa a dějin, který si pěstujeme.

Ale k tomu pozitivnímu. V Evropském centru Solidarity otevřeli archiv, knihovnu a „mediatéku“, což je archiv či knihovna obrázků a filmů. Já jsem si ale prohlížela hlavně stálou výstavu o Solidaritě, ale i o mnohém jiném dění osmdesátých let, a nejen v Polsku. Je to vlastně muzeum: muzeum (především) polského vzdoru proti utlačovatelskému režimu. Muzeum moderní: je tam například velký stůl pokrytý sklem, a pod sklem spousta (stovky?) fotografií, z nichž každou si můžete prstem přitáhnout před sebe a zvětšit, takže se na ní objeví popiska. Jistě, proč v digitálním věku vozit fotografie, které by navíc návštěvníci ohmatali a časem zničili?

Archiv se chlubí patnácti metry archiválií. Já vím, každý archivář se zasměje – jenže v Polsku mají v Institutu národní paměti kilometry a kilometry archiválií z osmdesátých let – a odborářská Solidarita pochopitelně nevyprodukovala tolik písemností jako státní byrokracie.

Zasnila jsem se: bylo by pěkné, kdybychom měli v Česku taky takové muzeum, památník toho, že i u nás byli lidé, kteří vzdorovali zdánlivě všemocnému režimu. Ještě než propadnu skepsi, si však napřed zkusím zjistit, co tady v Česku vlastně máme a nemáme, abych neukřivdila někomu, kdo dělá, nač mu stačí síly...

LN, 10.4.2015