19.4.2024 | Svátek má Rostislav


FEJETON: Freude, Freude, Freude

27.10.2010

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“ Zlidovělé, erotickým podtónem laděné dvojverší písničkářského dua Vodňanský-Skoumal přišlo mi nedávno poznovu k duhu. Úplně mi problesklo hlavou, když jsem uslyšel o francouzské političce jménem Rachida Datiová a jejím faux pas. Šlo o půvabné přeřeknutí, v němž se nepřehlédnutelně odchýlila od prvotního toku řeči zaměřeného na hospodářskou politiku. Zahraniční investiční fondy, k jejichž požadavkům na rentabilitu připojila namísto inflace, cituji, „téměř neexistující felaci“.

Žinantní přeřeknutí, které postihlo druhdy ministryni a oblíbenkyni prezidenta Francouzské republiky, se stalo trhákem. Zprávička ze světa dobyla různé sociální sítě, kde přirozeně vyvolala masivní odezvu, a příslušnou nálepku pravděpodobně delší čas elegantní političce nikdo neodpáře.

K Datiovou zprvu ani nezaznamenanému výroku se Sigmund Freud, rodák z českého Příbora, vskutku hodí. Měl by z něj radost. Neboť tomuhle se říká freudovské přeřeknutí. Dávno před světoznámým vídeňským psychiatrem se problematikou zabývali jiní, například jistý arabský lingvista 8. století v knize Chyby lidí. Zpočátku skandalózně vnímaný Freud potom v práci Psychopatologie všedního života, jež vyšla roku 1901. Dosud v mnoha ohledech uznávaný moderní klasik je charakterizuje coby projevy vytěsněných, potlačovaných myšlenek.

Existují rozšířené příklady zmíněné situace. Řečník úvodem projevu prohlásí: „Vážení posluchači, děkuji vám za pozornost,“ z čehož možno usuzovat, jak je mu jeho výstup nemilý. Sám Sigmund Freud ve své práci zmiňuje další, neméně pozoruhodné chyby v mluveném jazyce. Profesor v úvodní přednášce pronese namísto „Nejsem schopen“ větu „Nejsem ochoten vylíčit zásluhy svého velmi váženého předchůdce.“ Jiný případ je kouzlem nechtěného ještě výmluvnější. „U kterého oddílu je váš pan syn?“ táže se kdosi matky dělostřelcovy, načež ona opáčí – „U 42 cm mordýřů.“ Pročež nechtěně vyjádří svůj vztah ke smyslu oddílů vybavených velkokaliberními moždíři.

Taková a obdobná přeřeknutí jsou poměrně častými jevy a každý se s nimi nepochybně v životě setkal. Jednou vyvolají nezávazný smích, jindy naopak až úlek z toho, co dotyčný mluvčí lapsem vyjevuje ze svého pravého nitra.

Do první pomyslné poličky patří výlev z nejmenovaného regionálního rozhlasu, v němž mladá moderátorka během oddechové čtvrthodinky podotkla: „A teď si, vážení posluchači, zasouložíme, totiž… zasoutěžíme!“

Do police druhé, méně nevinné, spadají dejme tomu verbální omyly našich šéfů v práci nebo politiků. Zmíněná dáma ze země galského kohouta učinila z rozpravy za časů hospodářské krize diskuzi maximálně cirkusovou, ale docela jinak zapůsobilo, když jeden z bývalých předsedů ODS podotkl cosi v tom smyslu, že „televizní krizi musíme nějak využít – vlastně vyřešit“. Další zajímavý, čtyři léta starý domácí případ si vybavuji ve vztahu k dnes marginální Straně zelených, pro řadu idealistických voličů znamenající hrubé zklamání. Předák jedné z jejích krajských kandidátek v přímém přenosu ještě před hlasováním zdůrazňoval nutnost budovat příhodné hospodářské prostředí. Aby prý mohli podnikatelé lépe podvádět, ehm, podnikat. Na což moderující Václav Moravec trefně zareagoval vzpomenutím právě zakladatele psychologie.

Freud, jinak emigrant uprchnuvší před zrůdností politiky střední Evropy 20. století, rozebral pozoruhodně přeřeknutí jakožto patologický fenomén. Škoda, škoda, stokrát škoda, že nám nezanechal bohatší dědictví. Schopnost spolehlivě rozpoznat, když skoro nepozorovatelnou hranici, bludný kořen skutečné psychické poruchy, překračuje celá společnost.

V krácené verzi zveřejnil ČRo