Na fotbalovém Euru definitivně ztratila tvář domácí kopaná, což nabrousilo ostří pro funkcionářskou seppuku pánů Briknera a Košťála. Hoši ze země, jež si nepřestává klást úhelnou otázku „Kde domov můj?“, vypadli vinou bojovných Turků. Připomeňme si, jak se to sběhlo. Maloasijci prohrávali, středoevropští soupeři, ta klabzubovská jedenáctka z malého národa, kontrolovali jejich akce, až přišel moment, kdy dědicové odkazu dogmaticky prozápadního Mustafy Kemala skoro na poslední chvíli obrátili vývoj. Jak velí historická tradice. Kulatým nesmyslem doložili, že nejsou horší než „elitní“ politická Evropa, kam touží proniknout.

V těsném závěsu za touto tragédií přinesly sdělovací prostředky potvrzení další domněnky, a to že paličatí Irové mají svou hlavu. Přes 860 000 obyvatel země svatého Patrika, který ovšem ve skutečnosti pocházel ze Španěl, si nenechalo diktovat a hlasovalo proti euroústavě číslo 2, lisabonské smlouvě. Přihlásili se tudíž k lidovému sportu francouzské a holandské odnože jednotného evropského národa, jež spojuje snad jediná společná tradice a hodnota: odmítání prohloubené Unie. Zelení tygři, významní budovatelé západní kultury, dostali od eurobyrokratů za uši a nálepku extrémních nevděčníků. Marnotratní synové, bez nás, bruselských inkoustů, by žili v chudobinci…!

Když horké hlavy vychladly, počalo se rokovat. Následoval daleko méně nátlakový úradek v rytmu „show must go on“. Zkrátka zdlouhavý ratifikační proces pokračuje a kdože tu chce být potížistou…? Výstraha míří do Dublinu, ale i Prahy, jež bude paradoxně brzy šéfovat tomuto starosvětskému spolku.

Příznivým zrakem pohlédli na plebiscit v někdejší Hybernii, div se, Evropská unie, páni Klausové, odpůrci všelidových hlasování. Tu a tam, s přibývajícími křížky na hřbetě, jim v řeči unikne plural majestaticus či rovnítko položené mezi nimi a naší parlamentní republikou. Starou smečku novým kouskům nenaučíš: věří na partokracii, štítí se ekologické politiky, v Čechách a na Moravě propagují přísný centralismus a nezávislou justici ostrakizují rétorikou minulého řádu. Jsou to náruživí sportovci, vlastenci a vyznáním husité. Na vozové hradbě proti „imperialistickým křižákům“ jim plane světlo Pravdy z Východu – dlouhodobá promyšlená podpora inkorporace Ankary. Mnohohlavý bosporský korpus by totiž pravděpodobně posunul těžiště i možnosti unifikace nadnárodního útvaru ke kýženým dimenzím.

Přízeň vlastenčícího Hradu zvojanštělému státu na sto dvacet procent neoslabila ani potupná fotbalová porážka národního výběru. Převážilo ji vytržení dervišského tance nad chřadnoucím Lisabonem. Jde svým způsobem o tělovýchovné zápolení. Mocenský fotbal, nebo kuželky. Záleží na týmu.