Už podruhé zjišťuji, že můj nezájem o populární hudbu má svá úskalí: kdybych se zajímala o Velkou cenu Eurovize, dávno bych věděla, že měla naději na vítězství ukrajinská zpěvačka krymskotatarského původu Džamala, která skutečně před několika dny vyhrála. A ještě k tomu s písničkou, která se jmenuje 1944 a odkazuje se na Stalinem nařízenou deportaci Krymských Tatarů z Krymu. To zas bylo v Moskvě křiku! Vyhrát prý jasně měl ruský zpěvák, ale když už to dopadlo takhle – což mimo jiné znamená, že se příští cena Eurovize bude udílet v Kyjevě –, budou prý Rusové moc a moc zvažovat, zda se jí vůbec zúčastní. „Jde o jasně protiruskou píseň s politickým podtextem,“ prohlásil jeden ruský zákonodárce. Džamala však říká něco jiného: „Ten kámen na prsou mě tížil 32 let mého života a potřebovala jsem napsat pravdu o tom, co se tehdy stalo.“

Cena Eurovize se udílela těsně před 18. květnem, dnem, kdy si Tataři každoročně deportaci připomínají, a tímto datem také začíná vyprávění o osudu svého národa každý Krymský Tatar. Byla to vskutku krutá, barbarská událost. Stalin a jeho nohsledi odůvodňovali deportaci tím, že Krymští Tataři kolaborovali za války s Němci. Obvinění je pochybné: jednak byli muži povoláni do armády a bojovali v ní proti Němcům, jednak nacházeli němečtí okupanti lidi ochotné ke spolupráci ve všech národech tehdejšího Sovětského svazu. Viděla jsem na Krymu památník padlým protihitlerovským partyzánům a krymskotatarská jména se na něm mezi ostatními vyskytují.

Deportováni z Krymu tehdy nebyli jen Tataři, ale i Řekové, Němci, Bulhaři a příslušníci dalších menšin. Krym se proměnil: z mnohonárodnostního poloostrova se stala – a to bylo také skutečným cílem – ukrajinsko-ruská oblast, kde si pořizovali dači všemožní ruští papaláši. Rusko přímořskými letovisky neoplývá, takže se není čemu divit. Proto také návrat Tatarů na Krym vůbec nebyl jednoduchý: směli se začít vracet až na samém konci osmdesátých let, byli ve vyhnanství nejdéle ze všech deportovaných národů.

Džamalino vítězství by se jistě nestalo zdrojem tolika ruských námitek, kdyby nebyl Krym po ruské anexi místem tak citlivým a kdyby nebyli Krymští Tataři pronásledováni novými ruskými úřady i dnes. Pronásledování má občas drastickou podobu: mnoho krymskotatarských domácností bylo podrobeno ponižující domovní prohlídce, při níž museli obyvatelé domu ležet na břiše na zemi. A mnohdy byl jediným „závadným“, co bylo při prohlídce nalezeno, citát z koránu, který visívá v takové domácnosti nade dveřmi. A to ani nemluvím o zákazu krymskotatarských periodik, rádia a televize, o zavření krymskotatarské knihovny a dalších ústrcích, třeba o zákazu vstupu krymskotatarských představitelů na Krym. Když tedy Džamala zpívá o násilí a o tom, že do domu zničehonic vtrhnou cizinci, přirozeně každého napadne, že se to netýká jen roku 1944. Není tedy divu, že to ruské politiky dráždí.

LN, 20.5.2016