Zjišťuji, že jsem osoba nevhodná k pozorování. Za uplynulý týden mám k tomu hned dvě indicie. Nejdřív to byl superúplněk a měl to být nejsuprovější úplněk od roku 1948, kdy byl Měsíc Zemi tak blízko v době úplňku. Na ten z osmačtyřicátého si nepamatuju ani matně a to by mohl být další důkaz mého nedostatečného pozorovatelského smyslu, omlouvá mě ale pozorovatelsky nezralý věk tří let. Teď ale se na nezralost věku opravdu nemohu vymlouvat, a tak jsem tedy úplněk pozoroval, ale ať jsem koukal, jak jsem koukal, viděl jsem úplněk pěkně kulatý, ale i kdybyste mnou o zem třískli, nepozoroval jsem na něm nic kromobyčejného. Druhý den jsem se dočetl v novinách, jak lidi očarovaně hleděli na úžasné nebeské divadlo a jak se jim chřípí dmula vzrušením a oči plnily slzami dojetím nad úchvatnou podívanou. Na další superúplněk se mohou těšit jejich malé děti za dalších sedmdesát let, pokud pánbu zdraví dá. Tak jsem to četl a říkal jsem si, to je divné, vždyť před pár lety, když jsem byl v Namibii, taky tam měli superúplněk a ten Měsíc taky měli nejblíž Zemi za iks let. Tak asi mám v očích nějaké zmenšovací čočky, jež mi devalvují astronomické vjemy, kdežto jiní lidé, najmě pak autoři těch článků v novinách, mají čočky zvětšovací.

No a o tři dny později byl sedmnáctý listopad. Vypravil jsem se na pražskou Národní třídu. Na Perštýně hrála muzika, chodili tam herci na chůdách a u Kaňkova domu poněkud odrostlý skaut hlídal moře zapálených svíček. Vyposlechl jsem pána, který vykládal maličkému synkovi, proč tu ta sláva je a kdo to byl Václav Havel a co pro nás udělal a to mi přišlo přirozené a hezké, že tak to má být a to že je ten správný svátek.

Druhý den jsem se dočetl, jak to byl dramatický konfrontační den, pravý to Den na obranu demokracie a že se na tu demokracii útočilo zprava zleva a že se ta demokracie musela hodně ohánět, aby nedostala pár facek. Taky jsem měl nad těmi novinami pocit, že jsem byl někde jinde a v jiný čas.

Nicméně chápu, že kdyby noviny nevytloukly drama z jevů tak poklidných, jako je úplněk a sváteční procházka po Národní, mohly by svůj podnik zabalit a věnovat se jiné činnosti, třeba pěstování žampionů na koňském hnoji. Drama prostě musí být, děj se co děj i neděj.

Ještě ale podotknu, že máme různé svátky. Slaví se 28. říjen coby konec třistaleté poroby (já si tedy myslím, že to poroba nebyla, ale to je na jiné zamyšlování) a v květnu se slaví osvobození (tady zase pochybuji, že to bylo osvobození, ale o tom taky jindy) a ten 17. listopad je taky z toho druhu. U nás se slaví osvobození z nějaké poroby. To je ale mé pozorování, možná mylné, že ten 17. listopad pořád ještě plně nevnímáme, jak velké osvobození to bylo. Třeba to dojde až tomu chlapečkovi, až dospěje a pochopí, co mu tatínek tenkrát na Národní povídal.

LN, 21.11.2016