23.7.2019 | Svátek má Libor


FEJETON: Doteky války

12.8.2010

Po několika dnech koupání, šnorchlování a povalování se na pláži sedím se svým synkem v autobuse do Dubrovníku. Řidič je asi šedesátiletý charismatický chlapík, který od prvních minut tříhodinové cesty na jih po dalmatském pobřeží zaníceně vypráví. Mluví chorvatsky, ale srozumitelně. Komentuje zajímavosti, které míjíme – Bačinská sladkovodní jezera, propojená podzemním kanálem s mořem (prý nejdůmyslnější inženýrské dílo tohoto druhu), plantáže mandarinek při ústí Neretvy, arboretum v Trstenom (prý nejrozmanitější na světě), chov ústřic (prý nejchutnější ve Středomoří) a těžbu soli (slanější než z Mrtvého moře) ve Stonském zálivu, který bude už brzy překlenut mohutným mostem (pochopitelně největším v Evropě)… zkrátka v podání toho milého patriota samé divy světa.

Napravo za zálivem se po úbočí skalnaté šíje táhne jakési opevnění a řidič nás upozorňuje, že vidíme zdejší nejvýznamnější památku. Tou je pětikilometrová hradba, zvaná malá čínská zeď (samozřejmě nejdelší hned po té Velké čínské), která je součástí fortifikace budované od 14. století k ochraně stonských salin a vůbec Dubrovnické republiky. Zeď odděluje poloostrov Pelješac od pevniny. „A víte, kdo stonskou pevnost dobýval naposledy?“ ptá se řidič a po chvíli si sám odpovídá: „Jugoslávská armáda v roce 1991, jenže z opačné strany než všichni útočníci předtím. Srbové chtěli proniknout na Pelješac a z něj dál na ostrovy, ale naši je u zdi zastavili.“

Blížíme se k Dubrovníku, řidič ukazuje na kopce vlevo a pokračuje: „Tam rozmístili Srbové děla a tady vpravo dole, to je letovisko Slano, které jejich kanonáda srovnala se zemí. Hotel Admiral vypálili a o život v něm přišel i můj kolega z firmy. Až předloni se podařilo postavit nový areál a vrátit sem návštěvníky. A tady na té pláži roztrhala srbská bomba moji kamarádku tlumočnici a několik dalších civilistů. Uvěřili den předtím uzavřenému příměří a vyšli si k moři.“

Řidič se nechává strhnout svým vyprávěním a kupodivu je mu stále dobře rozumět. „Nejednalo se o žádnou občanskou válku, jak se dnes vykládá, ale o dlouho připravovanou agresi,“ otáčí hlavu k nám cestujícím víc, než je v balkánských serpentýnách zdrávo. „Srbové převzali celou jugoslávskou armádu s veškerou výzbrojí a rozhodli se vytvořit Velké Srbsko. Dělostřelectvo obsadilo vrchy nad Dubrovníkem a přístav zablokovaly křižníky. Čtyři měsíce trvalo ostřelování města, kde chyběla voda, jídlo, elekřina… Uvízl jsem tam i já, čtyři měsíce v jedné košili a kalhotech!“

Řidičovo rozhořčení vrcholí: „Chorvati byli odnepaměti nárazníkem Evropy proti islámu, ovšem Evropa v Haagu bezostyšně soudí muže, který Chorvatsko osvobodil! Evropská unie je svinstvo, Chorvati do ní nechtějí, je to pro nás ponižující.“ Jeho projev je tak přesvědčivý, až mě napadá, zda se nejedná o nacvičené osvětové představení pro české turisty. Ba ne, tohle je spontánní. Nejsem provokatér, abych mu oponoval, že za zneuznaný a zrazený nárazník se pokládají i Srbové. Jen ti Bosňáci se poturčili, na tom se shodnou všichni.

Na dubrovnických hradbách nás hned za branou přivítala mapa starého města, znázorňující červenými tečkami místa, kam dopadly jugoslávské bomby. Mapa je celá červená. Barbarství, které se vymyká normálnímu myšlení. Může se někdo divit místním, že prožívají své vlastenectví tak intenzivně? Dnes je Dubrovník opravený a tisíci návštěvníků i cenami připomíná Benátky, s nimiž bohatá Dubrovnická republika po celý středověk soupeřila. Za okny mnoha domů je vystaven portrét národního hrdiny generála Ante Gotoviny, původně vojáka cizinecké legie, souzeného haagským tribunálem za zvěrstva, spáchaná na Srbech při operaci Bouře, které velel. Je příšerné vedro, poléváme si hlavy vodou z Onofriovy kašny a na schodech kostela se futrujeme předraženým sladoledem.

Cestou zpátky po jadranské magistrále řidič nemluví a pouští stále dokola úděsné dalmatské cajdáky, čímž ztratil veškeré mé sympatie, získané předtím sugestivním vyprávěním. Na klíně mi usnul syn, unavený prohlídkou rozpáleného města. Je stěží uvěřit, že i v Dalmácii visíval v každé třídě nad katedrou obraz Franze Josefa, stejně jako v Terstu, v Bolzanu, ve Lvově nebo v Benešově… Zatracený Gavrilo Princip.

Přejíždíme cíp Hercegoviny, sahající tu k moři. Usrkávám z plechovky pivo Karlovačko. Jak je ta písnička? Hercegovina lautr rovina, tu musela vybojovat infanteria… No, rovina tu tedy není. Infanteria mnoho zkusila, ta musela bojovati, až krev stříkala… Tak o útrapách pěchoty pochybovat nelze. A ty turkyně, tlustý jak dýně, císař pán je nerad vidí ve svý krajině...

Slunce praží do kamenitých svahů a nezralých citrusů. Nic není zapomenuto, nic není prominuto. Olivy, rakije, spící bestie.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


B. Brousková
19:15
12.8.2010

počet příspěvků: 1, poslední 12.8.2010 07:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.