26.5.2017 | Svátek má Filip






FEJETON: Dodatečný dík Alexandru Klimentovi

4.5.2017

Nevím, kolik mi bylo přesně let, ale hodně málo, když se mi dostala do ruky kniha Alexandra Klimenta s názvem Bezúhonní. Vydala ji v roce 1968 Mladá fronta v nákladu 9 500 výtisků, když jeden z každých výtisků stál deset korun. Útlá knížečka formátu A5 o 250 stranách obsahovala šest velice poutavě a netradičně napsaných povídek. Nosil jsem si tuto knihu na setkání s kamarády ve stejném adolescentním věku, posléze jsem si první část úvodní povídky opsal a všude, kde to šlo a bylo vhodné, jsem onen text citoval. I svým přítelkyním, které ho vesměs odmítaly chápat. No, byli jsme naivní kluci. Opravdu?

Už jsem na to totiž málem zapomněl. Když tu koncem března tohoto roku řada lidí, jichž si velice vážím, nám veřejně autora připomněla krásnými vzpomínkovými texty. Alexandr Kliment zemřel 22. března 2017 ve věku 88 let. Na to, co prožil, se dočkal úctyhodného věku. Syn ruského emigranta, jeden z prvních signatářů Charty 77, skončil nakonec jako noční vrátný. Jeho mistrná díla, plná psychologie a brilantního ztvárnění drobných próz, do roku 1989 vycházela většinou v zahraničí nebo v samizdatu. Honoráře za takto publikované texty mu umožňovaly přežít.

Dodnes si pamatuji ona úvodní slova povídky Hanba. Zkusil jsem je napsat. Pochopitelně, že jsem nahlížel do textu oné knihy, kterou mám dodnes uloženu v hloubi své knihovny. Šlo mi to téměř samo a nijak moc jsem se originálního textu neodchýlil. Od jakého textu? Od tohoto:

Naše ženy nikdy nepochopí, co nás táhne do hospody; marné vysvětlování. Zakouřený lokál zůstane pro ně sprostým a neodpovědným místem, jež je hodno pohrdání a nenávisti. Do té zahrnují i nás, když se vracíme značně opožděně, a práskají dveřmi, nepromluví a samozřejmě lůžko pro nás není odestláno. Protestujeme tím, že se na zbytek osudné noci složíme v kuchyni, svetr pod hlavu, sako přes ramena, ať se vidí, že jsme soběstační. Na vojně jsme také spávali všelijak.

Právo na hospodu si můžeme vyvzdorovat, vybojovat, ale nikdy je před ženami neospravedlníme. Prostě nepochopí, že je nám, kamarádům, spolu dobře, a že je na světě ještě jedno místo, kde můžeme být docela šťastní, volní a spokojení. Ženy nepochopí solidaritu mužů, jen ty nejinteligentnější nám ji budou závidět, ale o to víc nám budou vyčítat. Nejde jim, o samotě bdícím, na rozum, co si můžeme povídat celé dlouhé a pro ně tak nekonečné hodiny, které nám utíkají nekonečně rychle a které ony, Bůh nám odpusť, začasté propláčou. Ale my jejich pláč bereme jen na lehkou váhu. Nepláčou pro nás, pláčou pro sebe, protože si myslí, že jsou opuštěny. Nedomyslí, že je ani trochu neopouštíme, naopak, že se k ránu těšíme domů a že bychom chtěli za úsvitu usínat po jejich boku, aby nás neděsil usvědčující křik jitřních ptáků. Jsme ochotni pozřít jablko, aby z nás tolik netáhlo, i když bychom spíše uvítali horkou a ostrou polévku, ale ženy, jestliže jsme je nechali doma, nám po půlnoci nepřiznají ani polévku, ani žádný jiný svět kromě svého, a to je ta největší chyba.

Kdyby se dověděly, že jsme jim byli nevěrní, odehrávaly by se dramatické scény, ale vždy s vyhlídkou na smír a katarzi. Dobře vědí, že jim náležíme víc, než ony nám, že jsme otcové rodin a že s jinou, třebas mladší a sebekrásnější konkurentkou, můžeme prožít jen v novém zabarvení a v jiné atmosféře totéž, co jsme už dávno prožili s nimi. Co však prožíváme vsedě za kulatým stolem celé noci, zůstává pro ně záhadou, a protože je každé tajemství dráždí, jsou nesnášenlivé i vůči nám. Ale prostý pocit svobody a sdílnosti není přece žádné tajemství.

Sedáváme spolu, protože se máme rádi, protože se potřebujeme. Jsme spolu solidární a bez takové samozřejmé vzájemnosti by náš život neměl smysl. Co ony považují za prázdné a zbytečné řeči a co se opravdu, když je již hodně pozdě a ještě více vypito, může nezúčastněným jevit jako blábolení, nejsou pouhopouhé pivní meditace. Neprobíjíme noci kvůli tomu, abychom mluvili, nýbrž abychom spolu v těchto vzácných chvílích existovali a v nás a v našem kruhu se ztělesňuje platónská idea přátelství, prověřená nejstrašnějšími zkouškami válek a poznamenaná odvahou, s jakou se muži ujímají svého rizika. Budiž, dnes jenom pijeme a povídáme si, ale co včera a co zítra?

Mezi námi sedají dávní i budoucí mrtví a připíjejí si s námi a my je zasvěcujeme do svých radostí a žalů. A vykuřujeme všem kamarádům, až nám vlasy a šaty čpí dýmem. Naše srdce se scházejí k bohoslužbě a Bůh muž je s námi. Však byl také nenadarmo označen za žráče a pijana vína a položili mu na ramena kříž. My jej nosíme pospolu.

A ještě jeden důvod, proč je nám spolu tak dobře na světě, v němž se prý lidstvo cítí osaměle. Každý z nás je zranitelný a občas upadne do trapné situace. Můžeme se zuřivě pohádat, ale nikdy nás nepohltí ponižující vákuum hanby. A když už si nemáme co povědět, zpíváme, sice dost falešně, ale zato s chutí.

Alexandr Kliment napsal mnohé za nás. I tento text. Naštěstí se již nedožil doby, v níž mužům v hospodách již nebudou „čpět vlasy a šaty dýmem“. Asi to již nebude ono. O jeden důvod víc, proč jezdit do zahraničí.

Uměl jsem kdysi ten text zcela zpaměti a myslím, že jsem ho moc nezapomněl. Při jeho opisování se mi kupodivu před očima míhaly postavy lidí, přátel a kamarádů, na které bych si normálně nevzpomněl. Vidíte, za co všechno vděčíme Alexandru Klimentovi.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


M. Bílý
13:39
4.5.2017

P. Zinga
9:37
4.5.2017

J. Čapková
9:22
4.5.2017

T. Kočí
13:09
4.5.2017

počet příspěvků: 4, poslední 4.5.2017 01:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.