Sám jsem tu scénku před lety zažil, následně slyšel od několika kamarádů a konec konců i četl zde na Neviditelném psu o obdobném setkání. Byl jsem tedy připraven, když několik metrů přede mnou na pražském Karlově náměstí oslovila žena protijdoucího muže. Ten ji beze slova minul a nyní jsem ji měl potkat i já. Byla to velmi upravená dáma středního věku, elegantní oblečení doplňovaly šperky či bižuterie, v tom se opravdu nevyznám. Rozhodně ta na sebe dbalá čtyřicátnice působila věrohodným dojmem. Ale až do chvíle, kdy mne (mé očekávání se bohužel splnilo) oslovila s dotazem: "Promiňte, prosím, kolik je hodin?"

Protože se s pravděpodobností blízké jistotě dalo očekávat, že za zjištěnou informaci mi bude hádáno z ruky a jako odměna požadována papírová bankovka ("promiňte, ale mince odmítám!"), minul jsem tu dobrou ženu bez povšimnutí, jako bych měl na uších sluchátka-hluchátka. Neudělal jsem však ani dva kroky, když se za mnou spustil vodopád slov, která zvuková media vypískávají a tištěná media pro ně používají několikapísmenné zkratky. Pražský kavárenský intelektuál, případně aktivista neziskové organizace, hájící práva toho či onoho, by některá její slova přeložil jako "maloměšťek", "odpůrce feminismu" či dokonce "xenofob" nebo "rasista". Pro ostatní by těžko hledal politicky korektní synonyma.

Byl jsem v rozpacích. Na jednu stranu mne těšilo, že jsem dobře odhadl situaci a nepustil se s tou ženou do hovoru. Na druhé straně mi přišlo líto, když příslušnice téže indoevropské rasy, jejíž příslušníkem jsem i já, mne nazývá nafoukanou bílou držkou.

Je sice pravda, že šaty dělají člověka a není vhodné kohokoliv odsuzovat předem. Je v pořádku, když lidé hledají kreativní způsob, jak rozšířit klientelu svých zákazníků. Přesto ale v každém podnikání existuje určitá hranice mezi úspěšnými lidmi a nepřizpůsobivými, byť i dobře oblečenými. A neplatí to jen o jedincích. Totéž se dá říci i o právnických osobách, jak nás o tom každé léto ubezpečí několik cestovních kanceláří.