Tak jsem si myslela, že v oboru arogance mluvčích různých institucí bezkonkurenčně vede pan Ovčáček, ale omyl! Náhodou jsem vyslechla kousek rozhovoru s mluvčím České pošty a mohu odpovědně prohlásit, že se tento pán panu Ovčáčkovi vyrovná.

Šlo o reakci na výzvu „Pošťák není pojišťovák“, jež upozorňuje na to, že pošťáci (na poště i mimo poštu) musejí nabízet nejrůznější „produkty“, tedy založení účtu, pojištění, losy, v neposlední řadě třeba i dětské knížky. Poštovní mluvčí byl mimo jiné dotázán, zda to třeba nevadí klientům – a odpověděl, že kdyby to klientům vadilo, asi by ty produkty nekupovali. Prohlásil to tónem, jakým kdyby mluvil se mnou, nikdy už bych se s ním nebavila. Dobrá, třeba mu to Česká pošta nejen trpí, ale přímo velí.

Nechci Českou poštu vybízet, aby si ráčila spočítat, kolik klientů, tedy jaké procento z těch, kdo použijí služeb České pošty, si takový „produkt“ koupí, chci jen popsat vlastní zkušenost. Na poště, kam chodím, jen když musím, je vždycky fronta. Ještě se mi nestalo, že bych nečekala nejméně deset minut. U okénka vyřídím, co chci (tj. poslat doporučenou zásilku nebo si vyzvednout to, na co mi ve schránce nechali upozornění), a musím strpět, aby se mě ten, kdo mě obsluhuje, musel zeptat, zda nechci to nebo ono. Kdyby nebylo těch „produktů“, netrvala by návštěva pošty tak dlouho. Obtěžuje mě to a je mi líto lidí, kteří musejí obtěžovat klienty. Pošta přece není prodejna losů, pojišťovací společnost ani nic podobného! Je to veřejná služba, má sloužit posílání a doručování. A je státním podnikem, jsem přesvědčená, že má brát ohled nejen na své zisky, ale především na zákazníky. Chová-li se tak, jak se chová, nemá se co divit, že kdo může, dá přednost nějaké soukromé doručovací společnosti.

Ale začala jsem panem Ovčáčkem, tak se k němu vrátím – tedy ne k němu, ale k jeho páníčkovi, který nedávno vyzval české občany, aby se ozbrojovali, a mohli se tak bránit teroristickým útokům, jež pan prezident zřejmě očekává. Pokud je mi známo, existuje jen mizivý počet případů, při nichž ozbrojená veřejnost zabránila teroristickému útoku. Jak by mohla? Při představě, že by někdo začal střílet v obchodním domě plném lidí, načež by několik přítomných vytasilo pistoli a začalo střílet také, se mi ježí vlasy na hlavě. Hlavně si však nevybavuji, že by tu k nějakému teroristickému útoku došlo: nejstrašnější událostí tohoto druhu byla střelba v Uherském Brodě v únoru 2015, jejíž pachatel nepochybně vůbec neměl střelnou zbraň mít. Ve Spojených státech se vede dlouholetý (neúspěšný) spor, zda by se nemělo právo na držení střelných zbraní omezit, jenže tam jde o změnu dlouhé tradice a to je vždycky těžká věc. Nevím ale nic o tom, že by ve střední Evropě vládly poměry jako na Divokém západě ani že by se tu vyskytovaly houfy stoupenců bojechtivého islamismu. Krom toho chovám určitou důvěru ke státním ozbrojeným složkám.

LN, 5.8.2016