Před sto pětašedesáti lety se narodil Tomáš Garrigue Masaryk a to je příležitost k malé oslavě a ohlédnutí a rozjímání. Výročí patří k historické paměti. Na každý den spadá nějaké výročí. Přinejmenším si to myslím, napadlo mě přemýšlet o tom až teď, při psaní tohoto Posledního slova.

Možná že se mýlím, když si to myslím. Možná je opravdu nějaký den, nějaký den x-tého x-na, kdy se vůbec nic významného nestalo. Ani před padesáti, ani před sto lety a v ten den nezemřel nikdo, kdo by stál za sebemenší vzpomenutí, natož aby se narodil. Třeba takový den existuje a pak by bylo záhodno prozkoumat jeho numerologicko-astrologické psychopatafyzikální souřadnice. Třeba by nesl nějakou osudovou pečeť bezvýznamnosti a stálo by za úvahu, zdali by pod křídla vlastností onoho dne nebylo záhodno uschovat, dejme tomu, podpisy významných smluv, zakládání institucí a podobně. Den bezvýznamnosti by vše přikryl, hrozba významnosti by se rozpustila v jeho fluidu a vítr času by zbylý prach odvál do nicoty.

Víme jistě, že 7. březen tyto atributy nemá. Krom toho, že Alexandr Graham Bell toho dne roku 1876 dostal patent na telefon, narodil se roku 1850 TGM a bylo nám vzpomenouti tohoto výročí. I projevy u pomníku byly, ba dokonce i legionáři se dostavili, třebaže to byli jenom figuranti v replikách uniforem. Jakpak by se asi TGM díval na naši skutečnost, kdyby mu bylo dáno vrátit se z onoho na tento svět, třeba jen na půlhodinku hodinku?

Za sedmaosmdesát let života se mu nejednou stalo, že šel proti proudu a byl osočován a pomlouván a bylo na něho útočeno. Proto se k němu upínají zraky těch, kdo dnes jdou proti proudu – anebo se o to přinejmenším snaží. I já se přičinlivě přihlásím. Myslím si totiž, že by nestrávil vymezenou půlhodinku hodinku bědováním, hrozbami ani varováním. Naopak, myslím si, že by byl suma sumárum spokojený a že by šel zase spát až do příštího probuzení s přáním, aby to příště bylo aspoň takové jako dnes. Viděl by před sebou červenobílou vlajku s modrým klínem, spatřil by švarné le gionáře vedle své sochy a na dotaz by mu odpověděli, že onen prezident republiky na řečništi stojící byl zvolen zcela svobodnými volbami.

Potíže by možná nastaly, kdyby zde měl pobýt déle, a měl tedy více času na vyptávání. Jedna věc by ho asi znepokojila. Jako muž zkušený by se asi nenechal znepokojit lamentacemi a snad by ho nevyvedl z míry ani náhled denního tisku. Spíš by ho zneklidnila absence autority. Kdyby se ptal po někom, kdo by mu mohl podat hodnověrnou seriózní informaci o stavu země, zjistil by, že je obklopen davem vzájemně se potírajících antagonistů. V tisku převládají triviality, politici nemají názory, ale zájmy a myslitelé nemyslí.

Takže by mu nezbylo než obrátit se na mě, seriózního sloupkaře jediného seriózního listu v zemi.

Nad tím by se asi zasmušil.

LN, 9.3.2015