V nedělním lednovém odpoledni sedíme s manželkou v obývacím pokoji, chroustáme zbylé vánoční cukroví a na procházku evidentně nejdem: venku mrzne, sněhu málo - v Děčíně v tuto roční dobu to není žádné překvapení. Po Třech mudrcích zůstalo nám doma teplo a útulno, mně se nikam nechce. Žena sedí proti mně v křesle, sklapne knížku a povídá - poslyš, ty máš zase špatnou náladu - a já se divím, jak to na mě pozná. To bych musela být úplně blbá, kdybych za těch třiatřicet let nepoznala na pánově čele chmury.

Co říkáš včerejšímu televiznímu pořadu? Nejlepší téma pro povídání to sice není, ale spolehlivé je. Myslíš ten dokument režisérky Třešňákové - Manželské etudy po dvaceti letech? O šikovném automechanikovi Antonínovi a kadeřnici Mirce? Od kterého roku že je Třešňáková filmovala?

Od roku 1980, Tondovi bylo devatenáct a jeho Mirce sedmnáct. Když se brali, brali se z lásky - ženich měl před vojnou a nevěsta byla - jak se říkávalo - v jináči. Film je zajímavý, obdivuhodný ve vytrvalosti a nápaditosti svých tvůrců. Oba protagonisté byli sympatičtí svou poctivou houževnatostí. Dožral mě ten odbarvený blondýn, Antonínův zeťák, ten šampión v kickboxu a vedoucí zastavárny v jedné osobě, jak vedl dojemné řeči o svém čerstvém manželství, o budoucí výchově synáčka, že chce pro něj opravdu to nejlepší vzdělání, nejlíp ovšem opět v kickboxu. Politika? Politika je svinstvo - pravil šampión. Odesáci pro lidi nic neudělali a ti dnešní, co jsou u koryt, taky ne.

Mladá manželka se řídí manželovými zásadami. Ne, volit taky nepůjde. O to, co bylo, se radši nezajímá, má teď syna a domácnost. Rozhlíží se spolu s kameramanem po bytě pronajatém za patnáct tisíc měsíčně. Zrovna je Třešňáková zastihla před dovolenou. Kam? Dominikánská republika, je tam teplo a moře... Malému Patrikovi přímořský vzduch prospěje...

No, a co? povídá moje nejlepší přítelkyně a rozhlíží se po našem obýváku. Závidíš jim nový nábytek? Máš něco proti Dominikánské republice?

Protestuji nahlas: Ó, ne, ne... nic nikomu nezávidím. Potichu si říkám, že jsme u jádra věci. Každému přeju jeho blahobyt a mladým cestování taky přeju - kdo v mládí necestoval, jako by žil na polovic - a kdo si pořídí luxus na dluh, je to jeho věc, nakonec víme, že dlužník je na tom vždycky líp než věřitel a zvlášť to platí, když věřitelé jsou rodiče dlužníků! To sem dneska nepatří, to tady nechci rozebírat. To, co bych měl rozebrat, to je moje podrážděnost. Objeví se pokaždé, když slyším tyhle stupidní kecy mladých lidí - o dokladech, které jsou zbytečné, o politice, která je špinavá, o nutnosti vychovávat děti k surovosti a otrlosti, o penězích, které jsou tolik zapotřebí, a to hned, o škole, která jim nic do života nedává, o životě, který tady nestojí za nic, o smrti, kterou dobře znají z počítačových her, o budoucnosti, která je nezajímá a o minulosti, kterou opovrhují, jako vším, co zde bylo dřív než oni.

Počkej - povídám ženě - já vím, že jsou v mladé generaci vynikající lidé, ano, četl jsem o nich, dokonce jsem četl, shlédl, vyslechl jejich díla, ukazovali je v televizi, mluvilo se o nich v rádiu, několik takových jedinců znám osobně - prima lidi, dvacetiletí, třicetiletí, plni elánu pro další dobré záměry... Ale já mám na mysli ten střed, průměr, široké masy tomu říkali komouši , kteří rozuměli svému byznysu, to jest - jak oblbovat lid. Důležití nejsou jednotlivci, ale masy! Pamatuješ?

Toto je důvod mých ustaraných nálad, mých špatných nedělních odpolední. V ostatních dnech nemám na chmury kdy, ale v den sváteční si můžu snad postěžovat, že mi vadí ta šílená, strašlivá, odpuzující nevědomost politických analfabetů, které mi připomněl mistr v kickboxu a Patrikovy lesklé rudé trenýrečky se zlatým vyšíváním na nohavičkách. Tatínek s maminkou mu je koupili na minulé dovolené v Thajsku.

© Petr Kersch, leden 2006, Děčín

Psáno pro Neviditelného psa