Tedy řeknu vám, byl to den za všechny peníze! Ráno jsem cestou do koupelny šlápla Davídkovi na tlapku. Ne moc a bosou nohou, nic strašného. Jenže kocour zaječel, jako by ho na nože brali, a utekl se někam schovat. Když jsem pak šla odpoledne k zubaři, myslela jsem na to, že mu musím koupit kočičí sušenky, abych si ho usmířila.

Než jsem se vrátila domů, díra po zubu se pekelně rozbolela. „Davídku,“ volala jsem hned od dveří a chrastila krabičkou sušenek. Nic. Po chvíli přišla Chaluha a pár sušenek snědla, jako by ji nutili. Davídek někde trucoval. Spolkla jsem prášek, abych otupila bolest, a snažila jsem se nedívat na anděla v kalendáři a nemyslet na to, že před rokem Rusko anektovalo Krym.

Rozhodla jsem se, že se radši budu připravovat, a pustila jsem si film o Bělorusku, Made in BY. Na lepší myšlenky mě to tedy nepřivedlo... Koukám na to smutné divadlo – a najednou jsem si všimla, že Davídek leží na posteli a sleduje film na druhé obrazovce.

„Co tomu říkáš?“ zeptala jsem se ho jakoby nic. Studené zelené mafiánské oči nad bílou náprsenkou se na mne upíraly se zlobnou úporností. Pochopila jsem, že se pořád vzteká, a odhadla jsem, že to bude nepříjemné: když se naštve, je jako dítě, které ne a ne přestat zlobit. „Co chtěj?“ zeptal se pohrdavě. „Maj bejt rádi, že maj suchej pelíšek a něco v misce.“ Usoudila jsem, že když má takovou náladu, nebudu mu vysvětlovat, že člověk k životu potřebuje přece jen něco víc než kocour.

Jenže Davídek měl hádavou. „Proč se těch fašistů zastáváš?!“ zeptal se vyzývavě. „Fašistů? Proč fašistů? A vůbec, cos to zase poslouchal?“ „Říkali to v rozhlase,“ pravil vyzývavě. „Kdo to říkal v rozhlase?“ Ale věděla jsem, že se ptám špatně, kocourovi lidská jména nic neříkají, a když trucuje, stejně s ním není rozumná řeč. „Fašistů! Na Ukrajině jsou samí fašisti. A banderovci.“ Postavil se vyzývavě proti mně. Měla jsem chuť ho popadnout a zatřepat s ním, aby přišel k rozumu, ale přece jen jsem o hodně větší a těžší, bylo by to nefér.

Zub bolel jak čert, tedy díra po zubu. A Davídek ne a ne dát pokoj.

„Pojedeš do Moskvy na oslavy konce války?“ „Zbláznil ses? Nejsem politik, to je pro politiky.“ „A jela bys, kdybys byla politik? Pan prezident pojede, třeba by tě vzal s sebou.“ Co to do něj vjelo? Zkusila jsem to po dobrém: „Přinesla jsem ti sušenky.“ Opovržlivě prskl a odešel do kuchyně, naježeným ocasem mával jako nějakou vlajkou. Šla jsem za ním az televize slyším, jak český premiér mluví o tom, že nás osvobodila ruská vojska. Ten taky? Jaká ruská vojska? Byla to sovětská Rudá armáda, vůbec to nebyli jen Rusové! Co je to za den? Ještě že jedu na dva dny pryč, třeba Davídek přestane bláznit, než se vrátím...

LN, 20.3.2015