Na úvod pokládám za vhodné prohlásit, že můj vztah k cyklistice je neutrální. Přesto jej manželka hodnotí obvykle slovy "on nemá kolo rád", případně přátelům omluvně dovysvětlí, že jsem si v dětství na skládačce rozmáznul ciferník o asfalt a nikdy jsem se z toho úplně nevzpamatoval. Není to pravda – občas se na kole projedu a baví mne to, stejně jako plavání, lezení na stromy nebo chození na chůdách, které jsem též v dětství provozoval.

Zkrátka jsem se nestal cyklistou každým coulem, nenavlékám se do křiklavého elastického úboru a nehoním kilometry víkend co víkend a celou dovolenou (což nečiní ani má žena); nicméně rozdíl mezi námi je ten, že to nepovažuji za svůj nedostatek.

Cyklistika se v posledních letech stala masovou záležitostí, mladé rodiny rvou nemluvňata do nepohodlných sedaček a drncají s nimi po vlastech českých domnívajíce se, jak jim tím prospívají; nevlastnit kolo je stejně podivínské jako nemít mobil. Fenoménu cykloturistiky se pohotově zhostili všichni, kteří na tom mohou nějak vydělat. To je samozřejmě zcela v pořádku; nemám na mysli ani tak všudypřítomné prodejny kol a potřebných (a především zcela nepotřebných) doplňků, ale i další živnosti, které si osvojily předponu cyklo- se stejným čuchem, jako o pár let dříve předponu eko-. A tak se z bufetů v přírodě staly cyklohospůdky, cestovky začaly pořádat cyklodovolené a propocený cyklista přisátý k půllitru v reklamním šotu či na billboardu je vizitkou kreativity P.R. každého většího pivovaru.

A z turistických cest po sto dvacet let (s přestávkami) vzorně spravovaných Klubem českých turistů se přes noc staly přimalováním jízdního kola pod turistickou značku rozryté cyklostezky. Čeho je naopak povážlivě málo, jsou opravdové cyklostezky vyhrazené jen a pouze cyklistům, na kterých by se milovníci rajtování velocipédů nemuseli vyhýbat nemotorným chodcům, rodičům s kočárky a důchodcům se psy a na nichž by naopak sami nemuseli v pudu sebezáchovy seskakovat se sedla do pangejtu, míjí-li je kamion s přívěsem.

Dnes jsem vyrazil s dětmi na výlet z Kořenova podél Jizery ke staré horské osadě Jizerka a zpět. Tuto cestu jsem v minulosti pěšky či na běžkách absolvoval mnohokrát, ale není nad to vybrat si horký letní den, kdy je v údolí řeky příjemný chlad, dá se k ní kdekoli sejít a po velkých balvanech přeskákat na polský břeh či se na písčině svléknout a srdnatě ponořit do ledového proudu.

A přesně takový den dnes byl – ideální na túru podél vody – a přesto jsme turistu nepotkali žádného. Zato jsme potkali mraky cyklistů. Cesta po červené značce je vlastně úzkou, mírně se klikatící silničkou stoupající proti proudu Jizery, až na poslední kilometr, kdy se značka odlepí od řeky a vystoupá strmě lesní cestou na pralouku pod horou Bukovec..

Co lepšího si může takový nažhavený cyklista přát? Na parkovišti pod Bukovcem sundá z nosiče svého dvoukolého oře, nasadí helmu, brýle a rukavice a čeká ho šest kilometrů sešupu.

Cyklistu není na rozdíl od auta či motorky slyšet. Cyklistu na dokonale seřízeném kole provází jen tichý svist, který je ovšem v šumu horské řeky zřetelný asi tak jako bzučení komára. Nevím, jak čí, ale naše děti jsou zvyklé na túře lesem pobíhat s klackem v ruce, házet po sobě šišky nebo se jen držet za ruku a povídat si o postavičkách zvaných Pokémoni, ale rozhodně se ostražitě nerozhlížejí, zda se na ně neřítí rychlostí 50 km/hod. hejno cyklistů.

Cesta tam ještě šla – na cyklisty pouštějící to z kopce šusem jsme viděli, byť na uskočení nám zbývalo jen pár vteřin, ale nazpět?

Když chce běžkař předjet jiného, zakřičí "stopa". Myslíte, že takového cyklistu napadne nějak upozornit pěšího, že je mu v patách a bude nelítostně sražen, ukročí-li zrovna náhodou metr stranou? Prohlížel jsem si před bufetem pod Bukovcem (není to sice zatím cyklobufet, ale kromě nás se tu občerstvovali pouze cyklisté) opřená kola, opatřená všemožnými udělátky, o jejichž funkci jsem se jen dohadoval, ale zvonek, obyčejný zvonek, který by stiskem páčky vyloudil hlasité crrrr, zvonek, kterým za mého dětství byla vybavena každá tříkolka, nemělo jediné!

Ale koneckonců na co pitomý zvonek, který se mezi brzdy, ovládání převodů, kilometrovník a tachometr na řídítka stejně nikam nevejde, stačí přeci jen zavolat "pozor", "bacha", nebo "jedu", a účel je splněn. Cyklistu to nenapadne. Cyklista ani nezpomalí. Není už v roli chudáka na krajnici vydaného na milost řidičům kamionu, teď je v sedle on a chudákem je ten blbec, co si s rodinou vyšel pěšky po červené značce, k níž před nedávnem přibylo označení cyklostezka.

Možná jste čekali, že pointou bude něčí úmrtí či zranění, ale měli jsme štěstí: děti uskakovaly, kdykoli jsem na ně zařval a kromě mé zablokované krční páteře z věčného otáčení k žádné újmě na zdraví nedošlo.

Vlastně jsem zapomněl – obě děti spadly do Jizery, a to nikoli vinou nějakého cyklisty, ale protože mne neposlechly a lezly, kudy neměly. V botách jim čvachtalo až domů, ale svršky uschly rychle, takže snad nenastydnou.