Pokaždé, když mi něco nadmíru leží v žaludku a nechci o tom psát (jako právě teď), protože se obávám, že mám příliš velký vztek, než abych mohla věc vysvětlit klidně a srozumitelně, zeptám se napřed koček a pak pro jistotu kouknu do kalendáře, jestli není datum, které stojí za připomenutí nebo které bych neměla opomenout. Jako právě teď.

Ve středu bylo 4. června a to znamená pětadvacáté výročí prvních polských (skoro)svobodných voleb. Pětadvacátá výročí, připomněl mi před lety jeden účastník oslav jiného pětadvacátého výročí, jsou nejlepší: je to už bezpečně dávno, takže zhodnoceno, pamětníci jsou ještě dostatečně při silách, aby se na něco zmohli, a oslavy nebo připomínky bývají mohutné.

Nad tím, co pro mne znamenaly volby v Polsku v roce 1989, nemusím ani chviličku přemýšlet, pamatuji se na to náramně dobře. Už tehdejší předvolební kampaň, během níž mi někdo ukázal plakát Solidarity, na němž kráčí Gary Cooper v roli šerifa ve filmu V pravé poledne se znakem Solidarity, jasně napovídala, že komunismu zvoní hrana. Přinejmenším v Polsku.

A ty výsledky! Devětadevadesát ze sta křesel ve zbrusu novém Senátu, domluveném u kulatého stolu, a všechna (VŠECHNA!) křesla, na něž směla Solidarita kandidovat v Sejmu, tedy v Poslanecké sněmovně. Vítězství na celé čáře – nebo obráceně: komunisté ty regulérní volby prohráli na celé (stanovené) čáře. Něco nevídaného!

A vůbec mi nevadilo, že byla domluvená povolená čára, to až později, když jsem se toho o Polsku dozvěděla víc, jsem začala chápat, proč si někteří na ty úžasné volby stěžují.

Byla to velká naděje. Ne sice pro československé volby, do těch bylo ještě daleko a představa, že by se v Československu do té doby vyskytla opozice v rozměrech a síle Solidarity, patřila do říše snů, které se člověk ani neodvážil nechat si zdát, ale stejně. Ona ta "nerozborná jednota socialistického tábora" měla v tehdejší chvíli něco do sebe: když může jeden, určitě mohou i jiní – a časem třeba všichni… Ani trochu jsem si nevážila vlády, která v Polsku tehdy vládla, za to, že tak svobodné volby připustila – nepochybně jí nic jiného nezbývalo, říkala jsem si. A říkám si to i teď, po pětadvaceti letech. Polské volby nezůstaly bez následků, byly jedním z aktů, který během pár měsíců rozpoutal krach komunismu v celém bloku.

Moje soukromá oslava pětadvacátého výročí polských voleb se koná v Českém Těšíně na konferenci, která provází pětadvacátý ročník Mezinárodního divadelního festivalu Bez hranic. Festival vyvolala v život má oblíbená Polsko-československá (dneska už Polsko-česko-slovenská) solidarita a udílí se na něm cena Zlomené závory – rozuměj hraniční závory. Polsko-československá solidarita se tehdy spolu s nadšenými místními organizátory rychle chopila příležitosti, kterou nabízela nová svoboda: svoboda neměla být jen slovo, báječný pocit, měla se naplnit činem. Přesně tohle, ne slova, ale činy, jsem od svobody čekala. Ledacos se nám možná nepovedlo, ale festival Bez hranic se povedl nádherně.

LN, 6.6.2014