Podívala jsem se ráno z okna a neviděla jsem nic. Bílo. Mlha. Vypadá to tam takhle už několik dní každé ráno – pak má mít člověk nějakou inspiraci! Bývám při mlze po ránu občas sklíčená... a někdy i večer, jako například včera. Z aféry kolem Milana Kundery i z dalších věcí. Ale nebudu svou sklíčenost rozvádět, na podzim bývá poměrně rozšířená, a proč k ní ještě připojovat vlastní stesky!

Abych si tedy nestěžovala, radši jsem se usadila k práci – na překlad se člověk musí soustředit a na vlastní trápení přitom pozapomene. Překládám většinou knihy o moderních evropských dějinách, a tak mě pohltí problémy jiných, mnohdy takové, že se ty moje mohou před nimi schovat.

A překládání je radost: když to jde dobře, zapomene člověk na čas i na všechno ostatní, dostane se do překladatelského bezčasí, kde je sám s autorem a jeho větami. Právě teď překládám asi nejlepší knihu, na kterou jsem narazila (ale je pravda, že si to neříkám poprvé, překladatel většinou miluje tu knihu, kterou má zrovna před sebou). Autor se jmenuje Orlando Figes a vyšly mu tu už dvě knihy: skvělá studie o ruské kultuře Natašin tanec a dílo o rusko-sovětských dějinách Lidská tragédie.

Tentokrát si vzal velké sousto: knihu o životě obyčejných lidí v sovětském Rusku a SSSR za Stalina. Anglicky se jmenuje Whisperers a přeložit titul mi připadalo těžké: „whisper“ je anglicky šeptat a „whisperers“ jsou ti, kdo šeptají. Šeptači? Pitomost! Šeptalové? To mi taky nezní. Našeptávači? Tam je zase věcný problém: kniha je jak o těch, kteří našeptávali stalinské tajné policii udání na své sousedy a kolegy, tak o těch, kteří šeptali, protože se báli mluvit nahlas. Svěřila jsem se kamarádce, se kterou jsme meditovaly nad vínem, a ona problém rozlouskla: „Tak tomu dej jméno ,Šeptem‘!“ Nápad nad nápady – inu, když člověk neví, má se poradit s každým, koho potká, ono někoho něco napadne.

Je to historické veledílo: autor mluvil s asi 450 pamětníky a jejich potomky a seznam použité literatury čítá řadu stránek. A tak je kniha složena z mnoha a mnoha příběhů o tom, jak se děti učily mlčet o tom, co se povídá doma, jak vystěhovávali „kulaky“ do speciálních kolonií, jak lidé bydleli ve společných bytech, a o mnoha jiných věcech. Autor ty minipříběhy, které na sebe občas navazují a občas ne, prokládá informacemi o sovětských dějinách, vlastními úvahami a citacemi z vyprávění i z knih, takže je to vyprávění poučné a neobyčejně zajímavé. Věděli jste – nebo napadlo by vás – že v takzvaném Domě třetího sovětu, to znamená v domě postaveném v Leningradě pro vládní úředníky a vůbec vysoké potentáty, bydlelo na jedné chodbě v devíti pokojích celkem 36 lidí? S jednou velkou kuchyní, kde byla za přepážkou sprcha a vana a za druhou záchod? A to nebylo provizorní bydlení, to bylo plánované kolektivní bydlení! Pro elitu! A že na to lidé, kteří to zažili jako děti, vzpomínají s nostalgií?

Mezitím se mlha za oknem rozptýlila a mě napadlo, že je to vlastně docela příhodný fejeton k 7. listopadu.

LN, 7.11.2008