„Tak tadyhle to máte.“ Položil jsem na stolek před svého přítele tři popsané listy papíru. Pan Štajnfest odsunul o kousek dál svůj šálek kávy a podíval se na mne.

„Co to je?“

„To je výpis emailů, které přišly kvůli tomu milostnému dopisu. Jak jste mi ho tady posledně předčítal, podepsaná byla jakási B. Čtenáři chtějí vědět, kdo to je, ta B. A přiznám se, já to taky nevím.“

„Tolik se ozvalo zvědavých čtenářů?“ zdvihl své huňaté obočí pan Štajnfest.

„A to jsem ty vulgární emaily vynechal,“ podotkl jsem s povzdechem.

„Ty sprosťárny teď budou nějaký čas v módě,“ chlácholil mě, „ono to zase přejde, až vznikne nějaká jiná kvázisenzace.“

„Tadyhle - “ ukazuji prstem na seznam, „z Austrálie píšou, že pochybujou o účinnosti vašeho záměru, mládež se bude prý vyjadřovat pořád stejně pitomě.“

Profesor mávl odmítavě rukou. „To nevadí. Důležité je, aby...“

„Počkejte, Julo,“ skočil jsem příteli do delšího proslovu o dnešní mladé generaci a jejím způsobu komunikování, „řekněte mi napřed, která mladá dáma napsala ten dojemný dopis svému milenci. Tipoval bych, že v oné době internet ještě nebyl.“

„Já jsem vám to zapomněl říct?“ šklíbil se Julius a vesele dodal: „Místo B. by tam patřilo E. Tehdy ještě svobodná, dvaadvacetiletá Elisabeth Brentano podepisovala svá důvěrná psaní Johannu Wolfgangovi jako Bettina.“

„Aha,“ dovtípil jsem se, „tedy adresátem byl sám velký Goethe.“

Pan Štajnfest zvážněl. Ano, Goethe... V dnešní době a v českém prostředí - kdopak Goethovu tvorbu asi zná. Bettinin dopis je datován v roce 1807. Goethovi bylo tehdy osmapadesát. Bettina se posléze provdala a přijala manželovo příjmení von Arnim, stala se taky spisovatelkou, a tak dále.

„Máme tedy do sbírky příkladů vyjadřovacích možností variantu ‚Mladá svobodná píše o hodně staršímu, zkušenému, veřejně činnému muži.‘ A co bude dál?“ naléhal jsem.

Pan Štajnfest zašátral ve svých zápiscích. „Máte-li chvilku a zájem, přeložil jsem tuhle do češtiny dopis, jehož pisatelem byl jedenatřicetiletý muž na začátku své umělecké dráhy, adresátkou šestnáctiletá šlechtična, do které se zamiloval, když ji učil hrát na piáno.“

„Na takový dopis jsem tuze zvědav,“ prohlásil jsem netrpělivě.

Profesor si loknul ze sklenice vody a nasadil si na nos brýle pro čtení.

Jen jsem se probudil, moje myšlenky letí k Tobě, nesmrtelná moje lásko! Zmocňuje se mne tu radost, tu smutek, když přemýšlím o tom, co nám připravuje osud. Já mohu žít jen s Tebou, jinak ne. Doposud jsem byl rozhodnut, že budu bloudit daleko od Tebe, dokud nebudu v takovém postavení, abych mohl k Tobě přiletět a vrhnout se do Tvého objetí, cítit, jak jseš úplně moje, a kochat se tím blaženstvím. Bohužel, odloučení je teď nutnost. Nepochybuj o mé věrnosti k Tobě, druhá neovládne moje srdce nikdy, nikdy. Ó, bože, proč opouštět to, co tolik miluješ! Život, který teď vedu v B., je těžký: Tvá láska ze mne dělá člověka šťastného i nešťastného současně. V mém věku jsou zapotřebí jisté ustálenosti, určitá stálost života, ale cožpak je to při našich vztazích možné?

Anděli můj, teď jsem se dozvěděl, že pošta odjíždí každodenně. Musím končit, abys dopis dostala dřív. Neznepokojuj se, jenom v klidném vztahu můžeme dosáhnout našeho cíle - žít spolu. Upokoj se, miluj mne dnes - zítra - ach, jak vroucí je mé přání spatřit Tebe - Tebe - Tebe, můj živote, duše moje - sbohem - ach, miluj mne jako dřív, nepochybuj nikdy o věrnosti Tebe milujícího L.

Miluj navěky sebe, mne, nás.

Jako kdybych zaslechl v těch větách, které mi pan Štajnfest tiše a s dojetím v hlase předčítal, jakési dizonance. Řekl bych, že ten nerovný vztah tajemného L. a mladičké začátečnice po odeslání dopisu nemohl dopadnout dobře.

Můj starý přítel potom převedl náš rozhovor na jiný námět: Zajímá se o napjatou mezinárodní situaci a tak jsme se dostali k názoru, že mladá generace v Česku se bude muset učit nejen dobře se vyjadřovat, ale taky - pokud možno nazpaměť - vojenskou přísahu. Profesor mi slíbil, že k takovému námětu najde v archivech opět nějaký vhodný láskyplný dopis. Bude-li napsán v cizím jazyce, pokusí se o překlad do češtiny jako v těch předchozích případech.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2014
petrkersch@karneval.cz