Tedy vadí mi toho dost, ale jednak si nechci pořád stěžovat a pak taky uznávám, že se s valnou částí toho, co mi vadí, musím smířit, nechci-li jen zakysle skuhrat. Některé věci mi ale vadí natolik, že se s nimi musím aspoň svěřit.

Minulý týden 17. září oznámily ruské úřady na Krymu, že v Simferopolu zlikvidují knihovnu Izmaila Gasprinského (to byl jeden z prvních velikých muslimských intelektuálů v carském Rusku). Je to – nebo už byla? – krymskotatarská knihovna, která vznikla v roce 1990, když se Krymští Tataři začali po desítkách let ve vyhnanství houfně vracet na Krym. Před lety jsem mluvila s jejím ředitelem a ptala jsem se ho, kde se vlastně ty knihy (bylo tam do nynějška na osm tisíc knih a dalších písemností) vzaly, neuměla jsem si totiž představit, jak by si lidé, vyhánění z domova, mohli s sebou odvézt tolik knih, aby to vydalo na veřejnou knihovnu. Deportace byly tenkrát v roce 1944 náhlé, lidé byli rádi, když si stihli na cestu do neznáma vzít něco k jídlu – ale knihy?

Ředitel knihovny mi vysvětlil, že se po návratu obrátili na různé jiné knihovny, tehdy ještě v Sovětském svazu, a některé skutečně poslaly, co bylo v jejich možnostech. Teď má ta více než dvacetiletá práce jedné malé instituce přijít vniveč...

Den předtím, 16. září, vyhnaly ruské úřady rovněž v Simferopolu Krymské Tatary ze sídla jejich parlamentu, medžlisu. Příslušníci ruské Federální bezpečnostní služby FSB (tedy politické policie) budovu prohledali a zabavili různé dokumenty, počítače a disky. Vysvětlení znělo, že úřady „měly signál“, že se v budově nachází „zakázaná literatura“. Ani jsem do té doby nevěděla, že v Rusku existuje „zakázaná literatura“, vida.

Krymskotatarský charitativní fond, kterému budova patřila, dostal pokutu 50 000 rublů, a protože nedokázal do přikázaných čtyřiadvaceti hodin splnit nesmyslný úřední pokyn, přišel o budovu.

Ale ona ta úřední vysvětlení a zdůvodnění jsou pouhé papíry – něco se udělat dá a něco se jednoduše za jediný den udělat nedá, což vědí úřady stejně dobře jako postižení. Podle litery zákona je to „v pořádku“, byť jde ve skutečnosti o čirou zvůli.

Od referenda, které na Krymu proběhlo (taky bylo úředně „v pořádku“), už Krym opustily asi 3000 Tatarů. Měli na vybranou: buď přijmout ruské občanství, nebo do devadesáti dnů opustit území poloostrova. Anebo deportaci, přičemž deportace z roku 1944 je v dějinách Krymských Tatarů zapsána vskutku tím nejčernějším písmem.

Znovu se tedy naplňuje to, co kdysi psal kníže Potěmkin Kateřině II.: Krym je krásné místo s nádhernou přírodou, jen je potřeba odtamtud vytlačit mohamedány a osídlit ho Slovany.

Ale svět je zaujat jinými věcmi, jedna malá knihovna skoro nikoho nezajímá.

LN, 26.9.2014