26.8.2016 | Svátek má Luděk






FEJETON: Chvála cizího neštěstí

26.3.2014

Nastalo jitro, den druhý, a andělé mě zase vezli dolů. Jeden klusal vedle a držel stojan s pytlíkama v dostatečné blízkosti. Matně si vzpomínám, že jsem ležela na břiše a někdo, asi čert, mi vrtal šroub do zadnice, ale mně to bylo úplně jedno. Pak jsem zase ležela na zádech a nade mnou si cosi povídali jacísi modří andělé. A taky jsem projížděla nějakými tunely, to bylo v tom lunaparku nejzábavnější.

Probudila jsem se zpátky ve své posteli, tedy spíš mě probudila jakási pekelná fúrie. Než jsem se stihla zeptat, kdo ji sem do nebe pustil, začala mlít naučené fráze. Blabla bla ... pomůže to lidem jako jste vy ... blabla. A pořád mi strkala nějaký formulář a tužku.

S hrůzou jsem poznala věty z informovaného souhlasu pacienta, které jsem překládala pro klinické výzkumy. Je to jasné, mé hříchy mě přece jen dostihly a začínají muka na míru ušitá, jak nám je barvitě popsal Dante. Leč nedala jsem se a ledva se fúrie odmlčela, aby se nadechla, zahnala jsem ji hlasem velikým. Uf, přece jen mě mocnosti pekelné ještě nemají tak úplně v drápech.

Radovala jsem se však předčasně. Sotva jsem si trochu zdřímla, objevil se úlisný sociální pracovník Fred. Ten chtěl pro změnu vědět, kolik jsem za poslední tři roky vydělala peněz, a vnucoval mi zas jiný formulář. Že prý, až mě propustí z nemocnice, budu mít velké výdaje za léky, a tohle že je přihláška do jakéhosi plánu.

Ano, to jsem přesně potřebovala, aby mi někdo připomínal, že moje nemoc způsobí finanční patálie. To snad radši toho čerta s tím šroubem. Ohmatala jsem si zadnici a kupodivu už nebolela. Zato z hrudníku mi trčelo cosi, co tam předtím nebylo. Potlačila jsem hysterický záchvat a jenom jsem na Freda zavrčela, ať se obrátí na klenota, že tyhle informace jsem s sebou fakt v kufříku nepřivezla. Fred pochopil, že memsáhib se zlobí, a za neustálého ohlížení se tiše odplazil.

Prostě jsem kolem sebe kopala jako umírající kůň.

Hodná sestra Angela mi vysvětlila, že toho vetřelce mi do hrudníku zavedli proto, aby mě nemuseli pořád napichovat, a že s ním mají jen ty nejlepší zkušenosti. A že si o tom můžu přečíst v příručce pro pacienty, kde je to i s obrázkama. Zařvala jsem, že to v žádném případě, antož bych se z toho poblila, jak jsem se doposavád nepoblila z chemoterapie. Potom jsem se utěšila, že mám aspoň důvod si na příští ples v Hofburgu pořídit nové šaty s menším dekoltem.

Angela se zeptala, jestli za mnou náhodou nebyla sestra od klinických výzkumů. Podle jejího potlačovaného úsměvu jsem usoudila, že už si o tom povídá celé patnácté patro. A tak jsem ji jen poprosila, aby mi pomohla příhodněji posunout a vypolštářovat křesílko u okna a přesunout k němu pípavý stojan tak, aby nepípal, když se budu kochat nebeskou vyhlídkou. Jelikož jsem mimo jiné měla i zápal plic, bylo mi doporučeno co nejvíc sedět, ležet jenom když spím.

Velkým oknem na jih, které jsem měla jen pro sebe, jsem viděla vilovou čtvrť, parky, na obzoru pak startující a přistávající letadla. Jestlipak ještě někdy někam poletím? A chce se mi vůbec? Za jasného počasí byly vidět i ostrovy a občas sníh na horách Olympijského poloostrova. Přímo pode mnou byla rušná křižovatka, která mi připomínala, že nikam nemusím. Stromy se právě začínaly barvit. Snažila jsem se mezi ostrovy rozeznat, které kopce patří Santiagu.

Když do mě zrovna nikdo nevrtal, nebylo to ve špitále zas tak úplně špatné. Měla jsem slušnou zásobu knih, které mi nanosili kamarádi zburcovaní klenotem. A trávit den za dnem s knížkou v křesle u okna s krásným výhledem není příliš daleko od mé představy nebe. Horší byly večery, kdy se stmívalo čím dál tím dřív. A tak jsme si s klenotem zařídili, že mi vždycky po setmění zavolal, aby mi špumprnáklemi pomohl zahnat babu Smutnou.

Kamarád psal, že moje povídání o leukémii mu pomáhá dát si do perspektivy své partnerské problémy. Moc se omlouval, že je srovnává s mou nemocí, proti které se najednou zdají být úplná prkotina. Jenže trápení nelze srovnávat podle velikosti. Rozpíná se totiž jako plyn, který zcela naplní nádobu bez ohledu na to, kolik ho je.

Kdykoliv jsem ve špitále měla tendenci se litovat a propadat zoufalství, stačilo se zaposlouchat, jak za závěsem telefonuje mé spolubydlící pětiletá dcera: "Maminko, kdy už přijdeš domů?"

Jakmile se člověk přestane nimrat ve vlastním bebíčku a rozhlédne se, snadno najde někoho, kdo je na tom hůř. To zjištění je obrácený dalekohled, který nám umožní pohled na vlastní trápení s odstupem. Najednou už naše utrpení není všeobjímající mrak, který zakrývá všechno ostatní a před kterým jsme bezmocní. Ve chvíli, kdy se na ně dokážeme podívat s odstupem, nad ním získáme vládu. Pak se mu můžeme klidně i chechtat, a to už je skoro vyhráno.

Hlavně vás prosím, abyste vždycky poděkovali lidem, jejichž schopnost snášet utrpení vám dá sílu do života a inspiraci. Nejen že tím jejich utrpení vzdáte chválu, ale především mu dáte smysl. A to je pro trpícího (latinsky "patiens") nesmírně důležité, jak jsme si povídali minule.

© Zuzana Kulhánková 2014



Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.

Diskuse


J. Jurax
0:04
27.3.2014

Z. Kulhánková
0:53
27.3.2014

L. Křivan
18:16
26.3.2014

Z. Kulhánková
18:41
26.3.2014

Z. Švrček
10:24
26.3.2014

Z. Kulhánková
16:47
26.3.2014

I. Schlägel
7:42
26.3.2014

Z. Kulhánková
8:09
26.3.2014

S. Prosek
0:12
26.3.2014

Z. Kulhánková
0:40
26.3.2014

S. Prosek
3:31
26.3.2014

J. Huml
3:41
26.3.2014

Z. Kulhánková
3:48
26.3.2014

Z. Kulhánková
5:15
26.3.2014

počet příspěvků: 14, poslední 27.3.2014 12:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.