Můj příspěvek do rodinné kroniky

Feministky nečíst! Rodina mého tatínka pocházela původně z Podkrkonoší. Tak se není co divit tomu, že po jisté době v manželství dostal tatínek chuť na chlupaté knedlíky. Maminka, původem z úrodného Polabí, poprosila tchyni o recept, aby svému muži vyhověla. Knedlíky uvařila přesně tak, jak byla poučena, úhledně je uspořádala na talíři a na jeho okraj vkusně narovnala hromádku zelí.

Feministky už opravdu dál nečíst! Maminka s radostným vzrušením, a napjatým očekáváním, předložila manželovi hezky uspořádanou a žádoucí krmi. Na to byla skutečně dobrá. Musím se ke své hanbě přiznat, že já jídlo dávám na talíře jak zednickou lžící. Očekávaná a zasloužená pochvala však nepřišla. Tatínek povečeřel bez zřetelného nadšení, prázdný talíř poněkud znechuceně odstrčil a jen suše poznamenal: „Nebylo to vono.“

Poslední varování feministkám! Nečíst! Zklamaná maminka se hned druhý den rozjela do Prahy za svou tchyní, aby zjistila, v čem byl problém. Babička tedy zadělala těsto, uvařila knedlíky a připravila zelí. Vše bylo zatím přesně tak, jak to maminka udělala. Zmíněný problém byl prostě v tom, že babička nakonec dala knedlíky do mísy současně se zelím a pořádně je promíchala. Příběh samozřejmě nemůže skončit jinak, než jako dobrá pohádka se šťastným koncem. Maminka poslušně podstoupila opravnou zkoušku a výsledek již tušíte sami - „bylo to vono!“

V dnešním globalizovaném světě s přístupem k informacím všeho druhu v elektronických mediích nás podobné historky mohou vést snad pouze k tomu, že si znuděně zaťukáme na čelo. Nicméně – neměl tehdejší život v sobě značnou dávku vzrušení, napětí, i pocit vítězství takového druhu, jaké dnes možná můžeme občas i postrádat? No, řekněte: bylo by v současnosti pouhé uvaření chlupatých knedlíků spojeno s pocitem úžasného dobrodružství?