25.8.2016 | Svátek má Radim






FEJETON: Češi v exilu

7.4.2014

Byla jsem v Ostravě na studentské konferenci, kterou pořádalo občanské sdružení PANT na Gymnáziu Olgy Havlové. Jmenovala se "Češi v exilu"… tedy ne že bych byla studentka, natožpak Češka v exilu. Měla jsem na konferenci trochu jiný úkol, ale o tom teď psát nechci. Chci psát o tom, jak jsem se snažila se na konferenci trochu připravit.

Jako přípravu jsem si vzala knížku Ivanky Lefeuvre (pro mne ovšem Ivanky Hyblerové, ač měla v životě i různá jiná jména), která se jmenuje Migrace 1982. A jen jsem ji vzala do ruky, zavalila mne vzpomínka: byla jsem totiž nedávno na Ivančině autorském čtení právě z téhle knížky a myslela jsem si, že budu muset v polovině odejít, abych se nedala do pláče nebo něco podobného. I tam mne totiž zavalila vzpomínka – nebo spíš vzpomínky. Vzpomínky na strašné roky 1980 a 1981 a na estébáckou akci Asanace, která vyhnala mé přátele z Československa.

V knížce ani v Ivančině četbě vlastně nic tak hrozného nebylo, byly to úryvky z deníků, které si vedla před odjezdem z Československa a po příjezdu do Francie. Věty, kterým jsem v knihovně samizdatové literatury Libri Prohibiti naslouchala, popisovaly celkem obyčejné věci. Jenže já vím, co tehdy bylo za těmi větami – a hrůza těch vzpomínek na mně ležela jako balvan. Cítila jsem, že bych měla vstát a utéct, abych těm vzpomínkám utekla. Zdvořilost mi ale nedovolila se uprostřed čtení zvednout.

Spíš jsem přemýšlela, jak jsme tu dobu mohli snášet tak zdánlivě snadno. Jistě, mnozí z nás měli malé děti, které vyžadovaly péči, byla spousta nejrůznějších denních úkolů a propadat zoufalství prostě nějak nebyl čas. Vůbec mám pocit, že hrůzám člověk ve chvíli, kdy se dějí, čelí nějak líp, než když si je pak dodatečně promítá v mysli. Když se dějí, musí na ně reagovat, a taky v tom zřejmě působí nějaký lidský pud sebezáchovy, který nás nutí, abychom především hledali cestu, jak z toho, a zoufali si až potom… A to jsem zažívala jen první polovinu té hrůzy, tu československou. Přijet do cizího prostředí, do naprosté nejistoty, co se mnou, s mou rodinou a dětmi bude, to taky nebyla žádná procházka alejí kvetoucích třešní. Jiný jazyk, jiné prostředí, jiní lidé, jiné zvyky a (tehdy, když v Československu vládli komunisté) neodvratné vědomí, že to, co znám a kde jsem doma, patrně už nikdy neuvidím. Úplně se mi z toho zatočila hlava. Jak to ti lidé mohli přežít ve zdraví?

Uvědomila jsem si však, že tématem konference vlastně není ten bolestný odjezd, že se název "Češi v exilu" asi spíš ptá, jak tam pořídili, co dělali, jak žili, jak se přizpůsobili (nebo nepřizpůsobili) novým podmínkám… ale pořád mi nešel z hlavy odjezd sám. Možná proto, že to bylo něco, co pamatuji, kdežto tu druhou, zahraniční část, znám jen z dopisů, telefonů a pozdějšího vyprávění. Rozhodla jsem se ale, že o odjezdu se na konferenci musí mluvit také: kdyby nebylo rozhodnutí k němu, nebylo by ani žádných Čechů v exilu. Příčina je důležitá! Dopadlo nakonec všechno trochu jinak, ale o tom až zase příště.

LN, 4.4.2014



Diskuse


S. Rehulka
16:16
8.4.2014

V. Vaclavik
10:33
7.4.2014

V. Koreis
3:52
7.4.2014

počet příspěvků: 3, poslední 8.4.2014 04:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.