27.7.2016 | Svátek má Věroslav






FEJETON: Černá hodinka

15.1.2016

Ta byla pro mne vždycky, už od malička, pojmem příjemným. U nás doma v čtyřčlenné rodině za války to znamenalo posezení při postupném stmívání dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit ani zatemňovat okna a kdy si rodina opředená houstnoucí tmou řekla vše to, co se venku nesmělo říkat. Za oknem byl krutý mráz nebo padal sníh, zatímco „v seknici“ bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas kvílivě skučí sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Naší povinností bylo okamžitě odejít do krytů či sklepů. Jenže my jsme neměli kryt a náš sklep byl o dva schody výše, než náš suterénní byt, takže jsme nikam nechodili a povídali si dál, čert vem bomby!

Dnes, sedmdesát let po válce, žijeme zase ve zcela rozpolceném světě, i když tomu nesprávně říkáme mír. Ano, je pravdou, že teď proti sobě nestojí dvě různě uniformované armády se svými generály a tanky, kanóny a letadly, ovšem nebezpečí, že nám spadne bomba či šrapnel na hlavu, je prakticky stejné. Lidé staré školy, jako já, už nemají sílu se neustále s někým o něco handrkovat, ale chtějí se vrátit do klidu z tohoto nervy drásajícího prostředí. Ale kam? Ono je to prakticky všude stejné.

Ten, kdo se chce nějak vymanit a odreagovat od každodenních partajních přestřelek a doufá v pomoc televize, spláče nad vejdělkem. Daleko více by mu prospělo, kdyby se televizi na hony vyhnul, ona mu totiž chuť do života nepřidá, přestože si ji platí, ba naopak ona ho ještě více sráží k zemi tím, že mu servíruje samé slabomyslné seriály nebo horory, prostě hromady mrtvol, násilí a tragedií. A zprávy, kterými jsme přímo zavalováni 20x denně o problémech s migranty nebo co zase kde vybouchlo, kolik mrtvých je na silnici, kolik šílených střelců kdesi povraždilo studenty, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Nebo zas, pro změnu, že různé epidemie ohrožují každého z nás a bude hůř a státní miliardy se někde ztrácí, ať už vinou mafiánů nebo vládnoucích neumětelů.

V takových chvílích si zase přeji uzavřít se doma před veškerou společností a držet černou hodinku jenom se svými myšlenkami, abych zapomněl ty všechny hrůzy, co mě zde na světě ničí. Po vzoru Ivana Mládka: „Zhasnu si, sednu si, loknu si, nohy na stůl dám a potom hodinku rozjímám...“

Já ale nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechat oblbovat malováním skutečností narůžovo jako za komoušů, kdy jsme se měli radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán, ale myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou kulturu doma, tedy vkusnou a povznášející zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit. Například ve veřejnoprávní televizi naprosto chybí politická satira, nové vtipné scénky, nové televizní hry, rozhovory s odborníky-nepolitiky, koncerty klasické i populární hudby, televizní debaty v podobě inteligentní talk-show, něco jako „Všechnopárty“ a pod.

Pozitivní zprávy mají sice pro media nulovou hodnotu, protože přinášejí menší sledovanost než krváky, jenže takováto investice do spokojenosti diváka je jistým plusem, který se zúročí až po určitém čase. Důkazem jsou ty neustále, snad stokrát opakované, před desetiletími úspěšné skeče, soutěže a scénky, které se televizi bohatě zaplatily. Ovšem tady se děje další hrubá chyba, totiž nic se nedá opakovat do nekonečna. Faktem je, že spokojený divák a šťastný občan je devizou státu, takový člověk méně přemýšlí o tom, jak by ten stát okradl, i ty nepříjemné daně se mu snáze platí, protože nemá pocit, že mu jeho peníze stát tahá z kapsy a že je na každém kroku státem sledován a vydírán (EET). Naopak v něm sílí pocit větší svobody a vzájemné důvěry mezi ním a státem, čímž v něm i vzrůstá podíl zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je to dlouhodobý proces, se kterým se už dávno mohlo začít, kdyby se chtělo.

Stejně jako ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva a je hrdý na své češství, na svou vlajku i na svou hymnu, přesně tak se v každodenním životě spokojený občan pozvolna začne sžívat se svou politickou reprezentací a v konečné fázi je i ochoten svůj stát bránit a jako vlastenec za něj umřít. Ale tuto devizu zatím jen neustále deptáme a zašlapáváme...

Převzato z Toms.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


J. Kraus
13:22
15.1.2016

P. Klouda
11:06
15.1.2016

počet příspěvků: 3, poslední 15.1.2016 01:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.