Ani se mi dneska nechce psát, mám pocit, že nemám světu co sdělit. Tedy ne že bych si nic nemyslela a o ničem nepřemýšlela, ale skoro všechno mi to připadá trochu otřepané a leckde už protřepané. O tom, že prezident Zeman nekoná, jak by měl? To už každý četl stokrát jinde - a on to taky má prezident těžké, když se nechá unášet osobními nelibostmi a pomstičkami a je pomalu jak ten kůl v plotě.

Nebo o počasí? Prosím vás, copak o počasí nemluví každou půlhodinu v televizi? A koneckonců, zajímá-li někoho doopravdy počasí, stačí přece, když vykoukne z okna.

O vyhlídkách na ministry? To mě moc nezajímá, ještě jimi nejsou.

Dosti mne zaujalo novoroční neštěstí na palestinském zastupitelském úřadě, ale mám pocit, že to není záležitost pro noviny, ale pro ministerstvo zahraničí. Konej, úřade! Docela dobře si dovedu představit, jaká by nastala mela, kdyby se něco podobného stalo na velvyslanectví normálního státu. Trochu si myslím, že by tamní diplomaté měli tak akorát čas si koupit letenku a sbalit kufry. Proč je tady tomu jinak, nevím. Mám na to sice teorii, ale nechce se mi do ní.

Nejradši bych totiž vůbec nic nepsala a četla si. Před pár lety jsem si všimla, že vyšla nová kniha Normana Daviese, který je můj oblíbenec a taky už jsem od něj něco přeložila, a zauvažovala jsem, jestli bych neměla zkusit přemlouvat nějaké nakladatele, aby ji vydali i česky a dali mi ji přeložit. Jenže kniha se jmenuje Zmizelá království a já se obávala, že bych si zavařila pěknou polízanici. Myslela jsem si totiž, že je o zmizelých středověkých královstvích na britských ostrovech, a s něčím podobným jsem se už jednou hmoždila a nevzpomínám na to s nadšením. Bylo to v tlustoknize téhož autora, která se jmenuje Ostrovy a kde se to bere pěkně od Keltů. Byla tam spousta království, která se - podobně jako jejich vladaři - jmenovala různě a já většinu těch jmen do té doby neslyšela. Hledat je v různé příslušné literatuře bylo skutečně namáhavé. Tak to tedy radši ne.

Jenže se o Vánocích ukázalo, že nejsem jediný milovník Normana Daviese v tomhle bytě, a ve vedlejším pokoji se ta kniha objevila v hromadě jiných. Nakoukla jsem a žasla: zdaleka totiž není jeno Británii, Skotsku, Irsku a přilehlých oblastech, ale o všelijakých jiných evropských královstvích, která jsou napůl zapomenuta. Hned jsem ji popadla a dala si ji na postel, kde si čtu. A nejradši bych od ní vůbec nevstávala a na dveře pověsila cedulku "Nerušit - čteme si". Vyrušují mě ale bohužel jiné povinnosti, teď zrovna fejeton. A přitom je nám v té posteli s Daviesem a okolkujícími kočkami tak skvěle! Chaluha si obzvlášť oblíbila Halič, kdežto Davídek, který předstírá, že je aristokrat, si potrpí na Velkovévodství litevské. Já se držím svého, poctivě si doplňuju vzdělání - touto formou je to náramně příjemná věc - a občas pošilhávám po poslední kapitole, nazvané CCCP. Ale uznávám, že knihy se mají číst tak, jak jsou napsané, takže vím, že se k tomu prokoušu, a aspoň se mám až do konce na co těšit.

LN, 10.1.2014