Na své autobiografii pracuji už nějaký čas. Když píši o matčině straně rodiny, dost mi při tom pomáhají memoáry, které kdysi sepsala moje babička a jejichž podstatnou část mám u sebe. Babička se narodila v roce 1882 a zemřela, když mi bylo šestnáct, v roce 1959. V jejím psaní lze rozpoznat jistý talent; to, že měla babička jen základní vzdělání, se ale přece jen místy projevuje. Velká část z těchto pamětí pochází od její babičky, takže některé z popisovaných událostí se mohou týkat i lidí, kteří žili hluboko v 18. století. Občas jsou to vzpomínky humorné, jindy ale také značně otřesné. Jedna z nich mi hlodá v mysli už od té doby, kdy jsem na ni poprvé narazil. Babička píše o tom, jak se podle vyprávění stal budoucí manžel její babičky, můj pra-pra-dědeček, sirotkem. K událostem s tím spojeným mohlo dojít zhruba na začátku devatenáctého století. Dejme ale slovo babičce:

V Liběnicích žil švarný junák, jmenoval se Dobiáš. Jeho otec byl obecním slouhou a pásl ovce a prasata sedlákům a synek mu při tom pomáhal. Ten se zakoukal do dívčiny z Dolan, byla to dcera zchudlého sedláka Němečka a velká krasavice, jak říkala babička. A tak se ti dva mladí a hezcí lidé do sebe moc a moc zamilovali — a najednou přišlo rukovat na vojnu na osm let. Bylo loučení a sliby — a vojáček odjel do Brandýsa k dragounům. Dívčině se narodil chlapeček, dobře jí asi nebylo, tehdy něco takového byl veliký hřích a ostuda, třebaže ti mladí by se jistě byli vzali — mladá maminka to nějaký čas snášela, i dítě měla u sebe, ale že byla hezká našel se jiný, byl starší a tak šla k němu. Chlapci asi dobře nebylo a tak si ho vzal k sobě dědeček do Liběnic.

Vojáček přišel domů na dovolenou, tehdy je asi tak často nepouštěli a když viděl, co se stalo a že už zase čeká jeho milá dítě, rozloučil se s otcem, odjel zpátky na vojnu a za nějaký čas přišla zpráva: dragoun sedl na koně, práskl do něho a spustil se hlavou dolů — nechal se tak utlouci k smrti.

Sirotek žil několik let se svým dědečkem, ten potom umřel, takže si ho k sobě vzal jistý ovčák ze Starého Kolína. Naučil se prý sám o sobě dobře troubit na trubku (takže další muzikant v rodině, pozn.), do školy nikdy nechodil, jak by mohl když musel přes den pást ovce, do kostela také ne, ovce přece musel pást i v neděli.

Mne na tom ovšem šokuje to, jak údajně skončil jeden z mých šestnácti pra-pra-pra-dědečků. Už jen pomyšlení na to, že by byl spáchal sebevraždu, je otřesné, jak k tomu ale mělo dojít, že se nechal uvláčet koněm, takováto představa potom na člověka opravdu těžce dolehne! A tak si říkám: co když tomu tak vůbec nebylo? Lidé přece vždycky milovali tragedie o nešťastné lásce, v nichž se to sebevrahy jen hemží, jak jinak by se mohla stát nesmrtelnou ta o Romeovi a Julii? Pokud by byl zhrzený mládenec chtěl opravdu ukončit svůj život, nenabízelo by se mu, jako vojákovi, množství jiných a lepších způsobů jak toho dosáhnout? Co když ale vůbec neměl v úmyslu se zabít? Co když se ve skutečnosti šel s pár kamarády, po návratu do Brandýsa, jednoduše na to všechno do hospody napít? Mohl toho vypít trochu příliš moc, na cestě zpátky do kasáren se třeba kůň, který navíc nebyl zvyklý nést na hřbetě svého pána opilého, něčeho polekal a splašil se, opilý voják dostatečně rychle a správně nezareagoval, takže s koně spadl a přitom se mu zamotala noha do třmene...

Tak nějak mohla vzniknout fáma o dragounovi, který z nešťastné lásky spáchal takovýmto hrozným způsobem sebevraždu. Věřte mi, že daleko raději uvěřím té druhé verzi! Pastýřskou idylku, takovou, jaká se vyskytuje už v antických mýtech a která k tomuto vyprávění rovněž patří, tu ale rozhodně beru tak, jak ji babička popsala.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com