29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Brejle

2.7.2010

Vybavuju si, jak si jako malý, ještě před nástupem do školy, představuju, jaké to asi je nosit brýle. Zkoušel jsem ty od prababičky na čtení i na dálku, ale přes oboje jsem viděl totéž: rozmazané šmouhy. Přesto mě brýle fascinovaly a zdály se mi být nesmírně zajímavým doplňkem obličeje. Jenomže pak jsem šel do první třídy, která se nacházela v přízemí školní budovy, obrostlé keři. Soudružka učitelka i v zimních měsících trvala na tom, že nesmíme svítit, protože elektřinu mnohem víc potřebují naši tatínkové v továrnách. Takže jsme se často učili v šeru. Do druhé třídy nás šlo osm s pokaženým zrakem. Splnil se mi sen: dostal jsem své první brýle.

Netrvalo dlouho a brejle mě začaly pěkně štvát. Dioptrie se mi měnily každého půl roku, zrak se mi horšil neuvěřitelně rychle. Od nuly dioptrií v první třídě až k šesti ve třídě sedmé. Ale opravdu mi brýle začaly vadit až tehdy, kdy jsem byl fotografován na školní Tabuli cti, jako nejlepší žák ročníku. Bylo nás takových dvanáct, ale jen já měl brýle. Moje třídní, která mě měla ráda, mi radila:

„Peťo, sundej si ty brejle, až tě budou fotit…“, aniž by to dál jakkoli rozvedla. Nechápal jsem proč, ale pro jistotu jsem se na totéž ještě zeptal družinářky, která – jak se později ukázalo, mě tolik ráda neměla – a která měla dozor právě to odpoledne, kdy nás fotili.

„Jen si je nech. Je nosíš, tak co“ znělo její škodolibé doporučení a tak jsem se nechal vyfotit v těch brýlích.

Týden na to se má podobizna objevila v řadě mezi nejlepšími žáky školy a já pochopil, kdo to se mnou myslel dobře a kdo nikoli. Ač premiant, vypadal jsem v těch kostěných obroučkách jako debil. Velice rychle mi došlo, že brýle už vlastně rád nemám. Hodně nápomocni mi v tom byli starší spolužáci, kteří se po celý rok, co tam ty fotky visely, mým obrýleným zjevem upřímně bavili.

Teprve o pár let později jsem ale měl poznat, že brýle mi nejen nesluší, ale že opravdu přispívají k nechtěné image totálního blbečka. Třeba jsem šel vysypat koš se smetím a přiběhl ke mně sousedův pes, Šaryk. Většinou si mě nevšímal, ale tentokrát jsem vyšel z domu bez brýlí (na tu chvilku mi přece nestojí za to dobře vidět, když přitom blbě vypadám) a pejsek se mohl radostí zbláznit, jak po mně skákal, jak mě vítal. Pomyslel jsem si něco v tom smyslu, že ty hnusný brejle už si ven nikdy nevezmu, když i to němé zvíře pozná rozdíl. Sousedka zrovna vycházela ven, a když viděla, jak mi Šaryk projevuje své přátelství, okřikla ho: „Fuj!“ Šaryk mě ale dál vítal a já ho hladil. „Běž od něj!“ nedala si pokoj sousedka. Sice jsem jí bez brýlí neviděl do tváře, ale tak nějak neurčitě jsem se usmál, na znamení, že mi pes nevadí, a naopak: začal jsem ho hladit o to víc.

„Jsi blbej nebo co?! Neslyšíš, co ti říkám?! Jdi od toho psa!“

Teprve v ten moment mi bylo dopřáno pochopit, že panička nemluví na svého psa, ale na mě. Uniklo mi totiž, že Šaryk si z mé nohy dělá milenku; bez brýlí jsem mylně usuzoval na bezelstný projev zvířecího přátelství. Teprve, když paní psa ode mě odtrhla, jsem krátce zahlédl ten jeho „lipstick“…. no fuj. Pověst debila jsem začínal mít jistou.

Rodiče, když poznali, že mi brýle začínají přivozovat mírné komplexy, se rozhodli pro investici do tehdejší novinky: samozatmavovacích heliovarů. Ty jsem začal nosit ve čtvrté třídě a stačil jediný den, abych poznal, že výzor blbouna nahradil výzor pučmeláka… skla mi ztmavla okamžitě, jakmile jsem vyšel na ulici; i když bylo pod mrakem. Neustále jsem vypadal jako obtížný hmyz s obříma tmavýma očima.

Své brýle jsem ale skutečně nenávidět začal až někdy v sedmičce. Tehdy jsme s bratrancem a bráchou užívali prázdnin u rybníka, v jehož středu se na hladině pohupovala žlutá bójka.

„Schválně, kdo u ní bude první?!“ vyhlásil jsem soutěž a všichni jsme skočili do vody. Já samozřejmě bez brýlí. Po prvních tempech se začínalo zdát, že vedu… v půli trasy už bylo jasné, že vyhraju. Ještě poslední tempo a jsem u bójky jako první!

Těžko Vám popsat to zděšení, když milá bójka po mém zavěšení se na ní začala divoce rozhazovat rukama a volat „Pomoc! Pomooooc!!“ Nechápu, proč si ta ženská brala koupací čepici i do rybníka….

Brýle se postupně staly mým nenáviděným souputníkem. Zasloužily se často o nejednu příhodu, jež však zpravidla dopadaly v můj neprospěch. Třeba když jsme s rodinou jeli vlakem do Bulharska a vítr mi je strhl z obličeje, takže z Bulharska jsem si odvezl dojmy rovnající se rozmazané šmouze (a průjem). Proto jsem hned, jak to bylo možné, přešel na kontaktní čočky.

Vybavily se mi ty brýlaté příhody nedávno… okolnosti mě donutily brýle i čočky na čas odložit. Tři dny jsem byl bez nich. Mohl jsem jen ležet nebo koukat z okna – ale na co? Byla to zvláštní zkušenost, zkusit vidět tak, jak opravdu vidím a ne tak, jak mi k tomu dopomáhá optika. Čím méně jsem měl vnějších zrakových podnětů, tím více jsem se „díval“ sám do sebe. Ti, co špatně vidí, to znají: pouliční lampy nebo světla aut jsou bez brýlí nádherně složitými geometrickými útvary, podobajícími se sněhovým vločkám. Stačí jen přivřít víčka a tyto vločky se vám roztancují před očima. Nevidíte nikomu do tváře; místo očí jen dva tmavé důlky… jste odkázáni na hlas, zvuk, vůně… na hmat. Na intuici. Svět kolem sebe vidíte rozostřeně, rozmazaně, nezajímá vás televize ani knížky, nic, k čemu potřebujete zrak. Obklopí vás svět plný divných tvarů a záhadných světel, který s brýlemi nikdy nevidíte. A zdá se mi, že tento rozostřený pohled je nesmírně důležitou zkušeností, která ústí v poznání, že čím méně koukáme, tím více vidíme….

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.