„Hovorka,“ poznamenal tiše lékárník pan Dubský (klarinet).

„No samozřejmě, Hovorka!“ zajásal pan Černý. Ale pak se zarazil. „Odkud to víte?“

„Od vás, pane mistr. Tu historku jste nám vyprávěl už čtyřikrát.“

Čímž se rovnou ocitáme uprostřed neplánované přestávky zkoušky Amatérského symfonického orchestru způsobené skladbou Maurice Ravela, totiž zoufalým pokusem sehrát jeho Bolero. Je to úžasné dílo složené vlastně jen z pouhých šestnácti taktů, ale famózně instrumentálně i jinak obměňovaných. A v tom je ten problém. Se skromným nástrojovým obsazením dopadl první pokus mimořádně žalostně. Ravel se nejspíš obracel v hrobě a zdrcený dirigent Josef Vlach Vrábelský, varhaník místního proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, ordinoval muzikantům delší přestávku, než se z té katastrofy vzpamatuje a najde noty na něco úplně jiného.

V tom okamžiku vstoupila do výčepu restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, jejíž sál sloužil každý čtvrtek za orchestrální zkušebnu, stařičká paní Rohlerová, profesorka hry klavírní, známá důslednou péčí o správné držení paží a prstoklad svých studentů, která když jednou v televizním klipu zahlédla proslulého jazzmana Counta Basieho, jakým způsobem hraje na piáno, byla stižena lehčí příhodou mozkovou, kvůli které byla dokonce několik dní hospitalizována. S černými deskami v podpaží se teď ptala po maestrovi, jak říkala dirigentovi orchestru. Byla odeslána vedle do sálu.

Po chvilce otevřela dveře od sálu spanilá slečna Marcelka od prvních houslí a oznámila, že zkouška bude pokračovat. Paní profesorka Rohlerová totiž přinesla noty na Florentinský pochod, který její nebožtík manžel prý kdysi našel někde ve sběru papíru.

„Aby tu bábu čert vzal,“ prohlásil zaražený tesařský mistr pan Holíkovský, kterému na pravé ruce chybí ukazováček, takže hraje na trombon tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí. Nicméně moc dobře ví, jaký fofr je pro tahový trombon právě ve Fučíkově slavném pochodu basfigura, bez ohledu na chybějící ukazováček.

„Tak von pan nebožtík Rohler prej tyhle noty našel ve sběru,“ konstatoval sarkasticky kontrabasista pan Černý. „No to bych tu sběrnu rád viděl! Náramně mi to připomíná jednoho zloděje od nás od firmy, i když, krucinálfagot, teď si momentálně nevzpomínám, jak se ten darebák vlastně jmenoval.“

„Hovorka,“ poznamenal tiše lékárník pan Dubský. „Popáté, pane mistře.“