Vracela jsem se včera z centra města, jela jsem sluncem ozářenou ulicí Haight – a najednou mě zalil pocit ryzího štěstí: naléhavě jsem vnímala, jak se mi strašně líbí zdobné dřevěné domy v ulici Haight a po celém San Francisku, jak se mi strašně líbí Amerika, jak jsem šťastná, že jsem se sem mohla dostat, a jak malicherná je spousta věcí, kterými se člověk trápí. Mám na Americe ráda, že jsou na sebe milí lidé, kteří se neznají, a že každý ponechává druhému svobodu, aby si dělal věci po svém. Tak třeba v ulici Masonic několik domů pod tím, v němž bydlíme, jsou na schodech květiny zasazené ve velmi atypických "květináčích": někdo vzal několikery staré džínsy, nasypal do nich hlínu zhruba od pasu po kolena, a nahoru zasadil květiny. Krásné? Mně to nepřipadá krásné, ale svým způsobem přece – jako důkaz, že si každý krášlí své obydlí, jak chce, nikdo mu do toho nekecá, a kolemjdoucí to berou jako samozřejmost.

Ale nechtělo se mi a ani se mi nechce začít moralizovat, v čem a proč asi tomu tak není i u nás v Česku – radši jsem myslela na Pavla Tigrida, jak jsem si uložila: zítra, tedy v sobotu 31. srpna uplyne deset let od jeho smrti. Podle mého názoru byly největšími osobnostmi československého exilu druhé poloviny dvacátého století Pavel Tigrid a Anastáz Opasek. Lidé komunistického režimu je samozřejmě nenáviděli, ale ti, kdo je znali, je většinou bezvýhradně milovali a obdivovali. Oba byli vlídní, laskaví lidé se smyslem pro humor a nepřekonatelným osobním šarmem. Hlavně se nezalykali nenávistí, ač by k ní jistě našli důvody, kdyby je hledali. Jenže oni dokázali překročit osobní trpkost, utrpěné křivdy i přirozenou nechuť, kterou k tomu či onomu člověku nebo jevu cítíváme. Pokládali za důležitější to, co lidi spojuje, snažili se překonat to, co je rozděluje. Taková velkorysost je vzácná a mně včera v té vzpomínce jaksi splynula s americkou svobodou dělat si věci po svém, ale s ohledem na ostatní.

Je zvláštní, ale příznačné, že právě tihle dva, které československý komunistický režim pokládal za nenapravitelně zavilé (a nebezpečné) antikomunisty, dokázali odpustit svým někdejším nepřátelům. Tigrid a Opasek byli duší setkání, na něž do Frankenu jezdili českoslovenští exulanti s velice různými ideovými kořeny a velice různými osudy. Tigrid ve Svědectví otevřel od začátku prostor reformním komunistům. Proč to udělal? "Musíme, holka, pracovat s tím, co máme. A člověk se může změnit." Mnozí ho za to odsuzovali, ba nenáviděli, ale Svědectví bylo bez pochyb nejlepším československým exilovým časopisem, jaký jsme měli.

Má nejhezčí vzpomínka na Pavla Tigrida: šli jsme s Jirkou Gruntorádem z Malé Strany přes Karlův most a potkali jsme Pavla a Ivanku Tigridovy, kteří kráčeli s předsedou české vlády Petrem Pithartem ze Starého Města. Bylo to někdy na začátku roku 1990 a já jsem v tu chvíli pochopila, že prožívám zázrak a že se splnily všechny mé nejtajnější sny. Cítila jsem ke všem zúčastněným nesmírnou vděčnost a cítím ji dodnes.

LN, 30.8.2013