Ať už patříme mezi dámy, prosté ženy, bojovné feministky, intelektuálky či takzvané slepice, v jedné věci se až překvapivě shodneme. Že totiž naši pánové, šéfové, manželé, prosťáčci nebo intelektuálové mají jedno společné. Jsou to hračičkové a jsou ve své hluboké podstatě někdy i trošičku líní, to když některé věci (z jejich pohledu) malicherné odfláknou, někdy s poznámkou „to je dobrý“. Prostě přerostlé děti. Ale to není důvod k tomu, abychom nad nimi ohrnovaly své vznešené nosíky.

My totiž díky jejich ničím nezničitelné potřebě všechno prozkoumat, vymyslet co s tím, utvořit něco nového, co tu ještě nebylo, můžeme děkovat za hodně. Tak třeba: nenosím vodu do necek („necky“ − mladší čtenáře odkazuji na Wikipedii) a neperu prádlo na valše (totéž jako předtím). Uhlí ze sklepa rovněž nemusím tahat ani já, ani syn či manžel.

Televizor také zkonstruovali muži a připitomělé seriály pro nás natočili také oni. Nejspíš proto, abychom alespoň na chvíli sklaply. Že to někdy až přehánějí? To právě souvisí s tou jejich hravostí, protože nevědí, kdy přestat. Nepotřebuji chytrý mobil, můj blbeček mi úplně stačí, protože se jím dovolám, kam potřebuji, a nejsem přitom připoutaná šňůrou od telefonu k zásuvce ve zdi. A SMSky? Ty jsou vítaným luxusním bonusem navíc.

Taky mi stačí, když pračka vypere prádlo a dokonce při teplotě, jakou si rozmarně vymyslím, odstředí, a může prádlo také vysušit. Nepotřebuji ji však zapínat už v dopravním prostředku cestou z práce a nebude ani nutné, aby si pračka prádlo sama roztřídila, nabrala do svých útrob a vydala mi je vyžehlené i složené do úhledných útvarů. To fakt zvládnu sama. Rovněž nemusíme všude šlapat pěšky, protože nám (jenom nám?) zkonstruovali automobily a často nás v nich i osobně vozí muži. Co více si přát? Tak jim buďme opravdu vděčné.