19.2.2019 | Svátek má Patrik


FEJETON: A máme opravdu srovnány myšlenky v kotrbách?

30.12.2010

Přichází doba, kdy si většina z nás bude dávat nějaká předsevzetí. Konec roku je k tomu takovou psychologickou příležitostí. Není na tom nic magického, jen aritmeticky ukončíme jeden rok a začneme druhý. Předsevzetí potřebujeme k tomu, abychom světu nebo sami sobě dali najevo, že nejsme ještě veskrze špatní a že jsme schopni sebereflexe. Jenže věc má jako vždy háček. Málokdy si ve chvíli zrodu předsevzetí umíme poctivě říci, jestli na to máme. Proto se vždy v následujícím roce mnohá předsevzetí mění na vidiny, které nás přepadaly koncem loňského roku. Vše to také souvisí s tím, zda si umíme říkat pravdu. O sobě, o lidech kolem, o životě, ale také o minulosti. A s tím, zda toho víme dost, abychom byli schopni pravdu, nebo alespoň její pravděpodobnou podobu, formulovat.

My lidé máme značný sklon k tomu, abychom věci vysvětlovali jednoduše a tak, jak nám vyhovují. Konec konců to znáte každý - když nám dávají za příklad souseda, který v potu tváře staví dům, odpovídáme nezřídka tím obligátním - bůhví, kde na to nakrad. Přitom o tom sousedovi nevíme třeba vůbec nic. Ale odvrátíme tak možnost konfrontace našich a jeho schopností a snaživostí. Není to nic nového - podobné situace se v historii opakují v různých obměnách. Někdy se přinášejí i do politiky. A tak jsme každý z nás často zmaten ve své mysli - nevíme, jak si máme vysvětlit ten či onen jev, nevíme, zda se máme dát na stranu těch, kteří jen nadávají, neumíme často čelit hrubé demagogii a urážkám, které jsou v podstatě velmi hrubým zjednodušením situace. V době počítačů si můžete nainstalovat několik programů, které vás upozorňují na gramatické chyby (červeně podtržená slova), nebo na chyby stylistické (zeleně podtržená slovní spojení). Jenže v životě takový program nefunguje a vůbec nevíme, zda by se dal implantovat do našich myslí.

V takovém případě je nejlepším rádcem zkušenost. Avšak co s tím, když ji nemáme? Můžeme si nechat radit od jiných, zkušenějších, nebo se můžeme také poučit sami. Jak? Inu tím, že se seznámíme s jednáním a s činy těch, kteří byli před námi. O tom, zda myslili a jednali správně, nemusíme pochybovat, protože víme na rozdíl od nich, jak to dopadlo. Nu o to je ten případ, kdy říkáme, že naší nejlepší učitelkou je historie. Protože všechno zde již bylo. V poslední době, když hledám odpovědi na různé otázky týkající se fungování demokracie, si často čtu v knížkách, které popisují činnost lidí v politice v dobách, dejme tomu dávno vzdálených. Ale zase nikoli tak vzdálených, aby nám nezněly aktuálně.

"Já říkám, dát hlavy dohromady, a vy namítáte, to že by se muselo dřív překonat naše stranictví. Vy jste také jeden z těch intelektuálů, kteří kážou o svobodě a demokracii, a přitom by chtěli vyhodit strany. Jak si tedy představujete demokracii? Odstranit strany, to je právě zásada diktatury: ale demokracie znamená strany, znamená, že lidé mají právo na různé zájmy, zásady a ideály, a že se musejí dohodnout. Strany znamenají kontrolu: každá se dívá té druhé pod pokličku, co vaří ve svém hrnci. Říkáte, že nejste proti stranám, ale že byste chtěl, aby byly lepší. Tak vidíte, pořád vykládáte, jak by měly věci být, já beru věci tak, jak jsou. Když si nemohu ušít košili z hedvábí, ušiju si ji z cajku, ale musím mít košili: jen abych ji dobře střihl a sešil. Řeknu vám, já mám všechny strany rád, ať jsou v koalici nebo v opozici: kdyby se některá ztratila, skoro by mně chyběla. Dobrá opozice, to je stejně důležitá záruka demokracie, jako dobrá většina. Opozice je kontrola, to je soutěž: bez boje by nebyl život. Už v tom je demokracie živější než cokoli jiného, že musí počítat s opozicí…. Každý konec demokracie je zároveň porážka inteligence. Inteligence to musí prohrát, když nemá schopnost vést. Kdybyste zavolal k nemocnému tři doktory a oni se hádali mezi sebou, tak je pošlete domů a zavoláte bábu kořenářku. Musí se jednat a nemůžeme jednat bez jistot: když selhává rozum a vědění, musí nastoupit poručení, nebo slepá víra. Rozum se může mýlit, ale nesmí lhát, lež víc podvrací autoritu ducha než omyl. Nesmíme si lhát, nesmíme si lhát o svých dějinách, o sobě ani o svém postavení, má li se něco dělat, nesmíme si skutečnost předem zfalšovat. Je-li u nás tolik nejistot a nekritičnosti, koho chcete vinit? Když říkám dát hlavy dohromady, myslím hlavně na to, dát si v těch kotrbách do pořádku myšlenky."

Tato slova zaznamenal a nikdy sám nepublikoval Karel Čapek, když se na podzim roku 1933 často procházel tehdy již velmi nemocným ministerským předsedou Antonínem Švehlou na náhorní plošině u karlovarského letiště. Švehla byl svojí bytostí sedlák a v naší politice ztělesňoval to, čemu jsme si zvykli říkat selský rozum. Snad také proto nebylo po roce 1945 dovoleno agrární straně, aby se opět stala součástí politického života.

Nu, a když jste to dočetli až sem, snad ještě jen pár řádek, které se mi zdají vzhledem k dnešní celostátní i místní politice velice aktuální. Jsou z poselství Antonín Švehly sjezdu jeho strany, kterého se v roce 1932 pro nemoc nemohl zúčastnit.

"Uvažte, že v demokracii není možno vůdcovskou odpovědnost kolektivizovat, ale musí být zosobněna, musí být z kolektivu přenesena na osobnosti. Tuto obtížnou proceduru provést je jeden nejtěžších úkolů demokracie…Stálý ohled na volební akt činí funkcionáře nejistými a slabší povahu i nerozhodnými právě v tom, kdy je nutno se rozhodnout, tj. vzít odpovědnost. Takový člověk obyčejně oddaluje rozhodnutí, což opět komplikuje situaci, a když se nakonec musí rozhodnout, odkazuje na jiné, prosí o souhlas - snaží se tak odpovědnost svalit na jiné, stůj co stůj. Nerozhodnost je příznačnou pro celou činnost a dnes tvoří podstatu takzvané krize demokracie…Tento minulý vývoj má za následek, že je v nás mnoho přežitků ze starých dob, z nichž nejhorší je naprostý nedostatek vědomí odpovědnosti. Proto stále hledáme (z pohodlnosti ze zbabělosti) někoho, kdo by ji za nás nesl…Demokracie nebyla ještě plně pochopena, zvláště její základní příkaz: vědomí zodpovědnosti. Tento úhelný kámen veškeré demokratické morálky nám nevešel ještě do krve a masa. Příliš dlouho porobený člověk má v sobě hodně zchytralosti, ale málo charakteru."

Opravdu, jakoby Švehla nakoukl do našeho dnešního světa. Že nikoli? Že to bylo kdysi? Tak si jeho slova i jeho další texty (a nejen jeho) zkuste přečíst třeba pětkrát.
Proč myslíte, že si člověk po tisíciletí stále čte v bibli? Vždy tam totiž každý najde něco nového, co je jinak dávno již staré. Dokonce i bezvěrec, má li ovšem zájem vzít bibli do ruky.

Můj dávný přítel Ervín žije vždy od jara do konce roku ve své malé chatičce v Beskydech. Užívá si zde svého důchodu, který tak spoří, aby ho od ledna do března, jak sám říká "ve městě zase rozházel". Vždy v době adventní ho navštěvuji a těším se na dvě věci. Na jeho slivovici a na jeho moudra. Má totiž na oboje dost času. Včera mi nalil a na moji nevyslovenou otázku odpověděl hned po prvním doušku. Víš, co mě rozčiluje? (Pravdou je, že použil velice expresivní výraz.) Nejhorší je, když jsi obklopen lidmi, kteří se domnívají, že se již jako ministři, poslanci, předsedové, prezidenti, senátoři a machři pro práce jakéhokoli druhu, narodili.
To sedí, Ervíne, povídám. Ale ty jsi tady v lese stále sám.
Houby sám, povídá Ervín. Čtu o nich denně v novinách.
Tu druhou skleničku jsme vypili již mlčky.
Ono to chce někdy pauzu.



Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun
Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun

Proč u vás doma nefungují všechny univerzální rady, jak ušetřit? Protože každá rodina funguje jinak! Zaměřte se na to, co opravdu potřebujete, a podle toho postupně utáhněte kohoutek na správném místě. V rozpočtu se pak najde i pár stovek navíc.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.