19.6.2018 | Svátek má Leoš


FEJETON: 95 let rozhlasu

24.5.2018

V pátek vpodvečer uplynulo pětadevadesát let od chvíle, kdy začala vysílat stálá československá rozhlasová stanice, třetí v pořadí na celém světě. Jistěže tomuto médiu přeju vše nejlepší k jubileu a nepřestávám ho mít rád i přes nesmyslné a nechutné změny na stanici Plus – nejhorší jsou příšerné hudební pazvuky, které se pletou dokonce i do mluveného slova, nota bene do zpráv. Tvůrce toho by měl být uvržen do rozhlasového pekla, tedy měl by být upoután na pohodlné křeslo a donucen se dívat na televizi.

Počátky rozhlasu znám z tátova vyprávění. Rodina Neffů a Stuchlíků (Bornovi a Nedobylovi) byla rozvětvená a družná a všichni se rádi scházeli u prababičky Stuchlíkové. Povídali si, hráli karty, pili pivo a měli se dobře. Jednoho dne, muselo to být před 95 a o něco méně lety – přišel táta domů, mladý to jun, zdaleka ne táta. Překvapilo ho ticho. Otázal se, co se to děje a všichni na něho dělali „pšt“ a pak si všiml, že mají klapky na uších – poslouchali rádio.

„Od té doby družné večery u babičky skončily,“ vyprávěl táta. Něco podobného jsem zažil já coby chlapec osmiletý s televizí. Do té doby společenský život, návštěvy, hry, družení. Od té doby čumění na televizi.

V těch vzpomínkách se musím ještě jednou vrátit k tátovi. On to byl, málo platné, prozaik, a to se projevovalo i v tom, že hodně kecal a já, prostomyslné děcko, tomu věřil. Tak například mi nakecal, že v dopravních letadlech jsou záchody, jako jsou (tehdy byly) ve vlaku, a že tedy exkrementy padají dírou dolů.

„A to jako...“ naznačil jsem dlaní dopad něčeho na hlavu.

„Z té výšky se to rozpadne na atomy,“ ujistil mě. I tomu jsem věřil, nicméně dlouho mi trvalo, než jsem se zbavil lehce tísnivého pocitu, když mi nad hlavou letělo letadlo.

Taky mi kecal o rádiu. Měli jsme doma Telefunken, s magickým okem a plátnem na přední stěně. Prstíky nahmataly za plátnem díru, i ptalo se dítě, proč je tam ta díra.

„Každý radiopřijímač je nepodařený televizor,“ tvrdil mi s vážnou tváří. „Oni to vyrábějí a do poslední chvíle věří, že to bude televize. Pak se to nepovede a to místo, kde má být obrázek, zakryjí plátnem.“

I tuhle hovadinu jsem tátovi věřil, ještě dlouho po roce 1953, kdy se i u nás naučili opravdu televize dělat.

Rádio tedy slaví. Ono tedy ne všechno za oslavování stojí. Ještě jednu vzpomínku dodám, to jsem byl rodičům tenkrát ještě ve Slapech v trafice u pana Nechvátala, válečného to invalidy z první války, pro cigarety, a měl tam puštěné rádio a poslouchal přímý přenos procesu s Rudolfem Slánským. Chvilku jsem poslouchal, pak mě vyhodil i s těmi cigaretami a já utíkal domů a vyptával jsem se, co to je oběšení a jak se to dělá. Ale v životě rádia stejně jako v životě člověka nejsou jenom slavné chvilky. Ale to dobré přežívá a to zlé… dobře vzít na vědomí, že taky bylo.

LN, 21.5.2018

Neff.cz



5 mýtů o nakažení klíšťatech: Pozor si dejte i na zahradě
5 mýtů o nakažení klíšťatech: Pozor si dejte i na zahradě

Klíšťová encefalitida nás neohrožuje pouze v lese nebo na louce. Klíšťata se totiž běžně vyskytují v městských parcích, na zahradách nebo zatravněných hřištích. O klíšťové encefalitidě bohužel koluje dalších několik mýtů. Znáte je?

Diskuse


V. Malíček
21:09
24.5.2018

J. Lepka
21:14
24.5.2018

J. Jelínek
9:46
24.5.2018

V. Kolman
9:07
24.5.2018

počet příspěvků: 5, poslední 24.5.2018 09:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.