22.8.2017 | Svátek má Bohuslav


FEJETON: 50 000 ryb

27.3.2017

Pozvali mě na konferenci do Stěpanakertu a já se nesmírně zaradovala. V Náhorním Karabachu jsem byla... no, je to tak osm let, tehdy se mezinárodně neuznaná republika ještě nejmenovala Arcach, a těšila jsem se, že si to zopáknu. Několikadenní cesta měla ovšem své nevýhody: na prvním místě tu, že jsem o příslušný počet let starší, takže se snáz unavím. Po dlouhé cestě letadlem z Prahy do Moskvy a z Moskvy do Jerevanu totiž musí člověk ještě absolvovat několik hodin v autě, letět se tam nedá. A je to cesta přes hory a doly. Doslova. Hory jsou v Arménii i v Arcachu úžasné, převysoké skály hýří barvami, nahoře leží sníh a v dálce jasně září zasněžené štíty Velkého Kavkazu.

Konference jsem si sice moc neužila, ale viděla jsem spoustu jiných věcí. Organizátoři mě laskavě zavezli skoro až k frontové linii, do vesnice Tališ. Tam natropila loňská krátká válka značné škody – a dívat se, jak silnice míjí ruiny někdejších vesnic, věru není povzbudivé. Povzbudivé ovšem je, že vedle trosek se zdvíhají stěny nových škol, že lidé z té nebezpečné východní zóny Arcachu neutíkají a čile obnovují, co se dá. Jak mi bylo protivné slovo „budování“, kterým mě v dětství krmili ve škole i v rozhlase den co den! Tam se ale jiné slovo těžko dá použít, a tak jsem „budování“ v duchu rehabilitovala.

A aby to nebyly jen stavby, zavezli mě do podniku, kde se chovají ryby. Řady a řady desítek, ba stovek několikametrových modrých van a v každé několik ryb. Jak kráčíte těmi řadami, jsou ryby s ostrými, špičatými tlamami (v každé vaně je jich jen pár, aby měly dost místa) napřed docela maličké, pak větší a větší, až nakonec úplně velké. Patří to celé jakési společnosti, která má mimochodem také ve Stěpanakertu hotel.

Už předtím, v Tališi, na mne padla prudká nechuť k válce, to když mi ukazovali trosky školy, vedle které už rostla jiná. K čemu je, prosím vás, dobré bořit školu? Dává to někomu snad pocit vítězství? A tato nechuť se v sousedství ryb ještě zněkolikanásobila, když mi řekli, že závod je také obnovený, protože loni za války bylo zničeno na padesát tisíc ryb... Nechápu to: Proč zabíjet ryby? Rybě je přece jedno, kdo ji nakonec sní, jestli vítěz, nebo poražený!

S těmi mrtvými rybami pro mne karabašská válka, kterou už nějakých pětadvacet let zcela bezvýsledně řeší „minská skupina“, úplně ztratila politický rozměr. Bylo mi v čistém a chladném horském vzduchu srdečně jedno, kdo je a není v právu, úporný boj se pro mne změnil v nesmyslné, kruté a odporné zločinné násilí. Co je rybám po tom, do jakého státu patří vany, ve kterých plavou? Proč rozbíjet dětem školy? A vůbec, proč se lidé nedokážou mezi sebou dohodnout?

Pak jsem se v duchu okřikla: Já tady o rybách, ale co lidé? Co ty tisíce, desetitisíce lidí, kteří žijí na kraji propasti? V duchu jsem proklela veškeré mocenské zájmy, politickou ješitnost i viditelně neschopné mezinárodní společenství.

LN, 24.3.2017



Diskuse


J. Sever
14:58
27.3.2017

V. Novák
17:57
27.3.2017

J. Bruner
4:41
27.3.2017

V. Heidlerová
6:57
27.3.2017

J. Mrázek
10:28
27.3.2017

V. Heidlerová
14:56
27.3.2017

V. Novák
17:56
27.3.2017

V. Heidlerová
19:36
27.3.2017

J. Bruner
19:13
27.3.2017

P. Majer
0:30
27.3.2017

V. Novák
17:59
27.3.2017

počet příspěvků: 12, poslední 27.3.2017 07:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.