Kdykoliv otevře člověk noviny (i digitální) a začte se do článků týkajících se migrační krize, narazí brzy na jedno klišé. Totiž že mizerní xenofobní Češi jsou ostudou Evropy a jejich nesouhlas s přijímáním uprchlíků je důkazem, jak dalekou cestu ještě musíme urazit, než se z nás stane „rozvinutý západní národ“. K tomu patří ještě pár vět o neblahém dědictví komunismu.

Není to pravda. Protiimigrační a nacionalistické strany posilují po celé Evropě, a to úměrně tomu, jak se místní populace cítí ohroženy přílivem migrantů z Asie a Afriky. Jestliže ještě kolem roku 2000 vypadal nacionalismus jako zaprášená položka z učebnice historie, dnes je opět živý a aktivní a sklízí hlasy ve volbách. Je pravda, že současné složení vedoucích kádrů EU tuto skutečnost neodráží, ale to je spíše důkaz toho, že řídící struktury Evropské unie nereprezentují svoje obyvatelstvo příliš věrně.

Pojďme se tedy podívat na několik evropských zemí a na aktuální politický vývoj v nich.

Švédsko

V politicky nejkorektnější zemi Severu je představitelem nacionalistické pravice strana Švédských demokratů (Sverigedemokraterna, SD). Poměrně dlouho šlo o marginální straničku plácající se kolem 2 % preferencí, která měla skutečný problém s neonacistickým křídlem. Současný předseda Jimmie Åkesson stranu od těchto kádrů vyčistil a její preference začaly stoupat.

Žádná evropská strana z pravicově-nacionalistického okruhu to nemá společensky lehké, ale míra nenávisti, kterou švédský establishment projevuje vůči SD, je unikátně vysoká a hraničí s hysterií. Členové strany byli opakovaně napadeni militantními příslušníky Antify, dokonce i ve vlastních domovech; radikálové rovněž ničí volební lístky SD, aby pro ně nebylo možno hlasovat; některé noviny odmítají otiskovat jejich předvolební materiály. Když se strana poprvé dostala do parlamentu (2010), pořádaly se ve švédských městech protestní pochody a konal se celonárodní „Den smutku“, při němž se pokrokoví Švédové omlouvali světu za „temnou skvrnu na tváři Švédska“. V roce 2012 otiskly sociálně demokratické noviny Länstidningen karikaturu předsedy SD Åkessona jako švába, kterého je potřeba zahubit plynem, za což by se nestyděl ani Goebbels – inu, pokochejte se sami:

V roce 2014, kdy padla vláda a hrozily předčasné volby, se všechny ostatní parlamentní strany dohodly na tom, že s SD nebudou navazovat dalších deset let žádné koalice, ať už volby dopadnou jakkoliv. Vytvořil se tedy tzv. sanitární kordon.

Pokud měla být účelem tohoto kordonu eliminace SD z politické scény, nezdařila se. Za rok jeho existence vystřelily preference SD z cca 15 na 27 procent a strana se v září 2015 umisťuje na prvním místě v průzkumech veřejného mínění. Nejvíce hlasů sbírá SD v regionu Skåne na jihu země, kde žije nejvíce imigrantů z neevropských zemí – často až dvojnásobek celostátního průměru; nejméně jich má v severských oblastech Švédska, kde prakticky nikdo jiný než Švédové nežije. Což je mimochodem zajímavý protipříklad k tvrzení pro-migračních intelektuálů, že za odporem k masové migraci stojí především neznalost a nezkušenost voličů, kteří jednoduše nejsou na cizince zvyklí. Ve Švédsku to vypadá přesně naopak.

Migrační krize hraje SD ideálně do not. Zbytek švédské politické scény si s ní evidentně neví rady, i když je očividné, že stará odpověď „přijďte sem v co největším počtu a my se o vás postaráme, protože naše srdce je široké a naše peněženka hluboká“ je v dnešním přívalu azylantů číselně i sociálně nezvládnutelná. Příliš mnoho současných politiků ji však hlásalo příliš dlouho a nemohou ji nyní opustit, aniž by vypadali jako pitomci. Dá se tedy očekávat, že preference SD, která jako jediná projevovala skeptické postoje už v dávných časech, ještě porostou. Na jednobarevnou vládu jistě nedosáhne, ale někde kolem 35 % bude její politická síla už tak velká, že malé strany budou silně motivovány k vyjednávání s ní. Loňský „sanitární kordon“ tak vezme pod tlakem reality za své.

Finsko

Finové byli vždy o něco vlastenečtější než jejich švédští sousedé. Je to dáno hmatatelným pocitem ohrožení, který malý pětimilionový národ zažívá, kdykoliv se v sousedním Rusku pohnou nějaké imperiální myšlenky. V letech 1939-40 se Finové ubránili sovětské vojenské agresi, která měla za cíl připojit Finsko podobně, jako pobaltské republiky. Tato těsně odvrácená katastrofa má dodnes vliv na finské vnímání dějin a politiky.

Strana Pravých Finů (Perussuomalaiset, PS) vznikla v roce 1995 jako reakce na vstup Finska do EU, kdy do odlehlého severského národa začaly pronikat multikulturní teorie z Bruselu. Podobně jako švédská SD se i PS dlouho pohybovala kolem 2-3 % preferencí. Ke zlomu došlo kolem roku 2010, kdy se ve Finsku vytvořila komunita somálských azylantů a začalo vycházet najevo, jak těžko se tyto dvě kultury dají skloubit. Popularita PS vystřelila k hranici 20 %, kde se drží dodnes.

Na rozdíl od Švédska nepanuje ve Finsku „vylučovací“ politická atmosféra a většina finských politických stran – mimo ultralevý okraj spektra – bere Pravé Finy jako legitimní politické uskupení, které vyjadřuje zájmy a postoje určité části voličů. To vedlo v květnu 2015 k tomu, že se Praví Finové po volbách stali – jako jedna z prvních nacionalistických stran ve „staré“ EU – součástí vládní koalice. Pikantní je, že předseda Pravých Finů Timo Soini je nyní finským ministrem zahraničí a reprezentuje svoji zemi v Bruselu; přitom Soini je velmi hlasitý euroskeptik. Mnozí Finové se báli, že jeho příchod do Bruselu bude znamenat vyloučení Finska z vnitřních politických kruhů EU, ale zdá se, že scénář se nenaplnil. Asi proto, že EU má momentálně závažnější starosti nežli Finsko a jeho skeptiky.

Dánsko

Ze všech severských zemí je Dánsko myšlenkově nejotevřenější a autocenzura politické korektnosti zde nikdy nezapustila hluboké kořeny. Dánský tisk se nevyhýbá kontroverzím (včetně slavných karikatur, otištěných v deníku Jyllands Posten) a otiskuje široké spektrum názorů. Politická scéna je střízlivá a civilní, realismus převažuje nad idealismem a dánští politici se navzájem příliš osobně nenapadají, naopak mají tendenci uznávat svoje úspěchy navzájem a přebírat osvědčené prvky z cizích programů. K tomu přistupuje smysl pro humor podobný českému a tendence zesměšňovat různé politické modly.

Hlavním reprezentantem euroskepticismu a protiimigračního přístupu je Dánská lidová strana (Dansk Folkeparti) založená průbojnou političkou Piou Kjærsgaard v roce 1995. Mezi skeptickými Dány si prostořeká Pia Kjærsgaard rychle získala oblibu a již v roce 2000 sklidila velký úspěch, když Dánové v národním referendu odmítli zavedení eura.

Dánsko bylo jednou z prvních evropských zemí, které po krátkém flirtování s volnou azylovou politikou začalo „utahovat šrouby“. Ostatní významné politické strany postupně přebíraly myšlenky dánských lidovců. V současné době není např. možno „dovézt“ si do země manželku z neevropské země, není-li jí aspoň 24 let, a budoucí manžel přitom nesmí být závislý na sociálních dávkách a musí složit nezanedbatelnou kauci. Díky těmto opatřením se v Dánsku nerozvinul tak drastický problém „paralelních společností-ghett“ jako v sousedním Švédsku.

Ve volbách roku 2015 dosáhla Dánská lidová strana na druhý největší počet mandátů a stala se rozhodující silou při vytváření nové vlády. Zaujala přitom pohodlné, i když poněkud pokrytecké stanovisko, kdy sama nejmenovala do vlády své ministry (vládu sestavila exkluzivně třetí nejsilnější strana voleb), ale ve sněmovně ji při hlasování podporuje. Tím se může distancovat od případných neúspěchů vlády a chlubit se tím, co „protlačila“.

Zatím DFP prosadila omezení podpor pro azylanty na polovinu, jakož i sérii inzerátů v arabských novinách, které vysvětlují potenciálním příchozím, že je v Dánsku nečeká žádný ráj na zemi. Určitý efekt je již patrný. Zemí sice za poslední 2 měsíce prošlo značné množství migrantů, ale téměř všichni míří do Švédska, které je finančně štědřejší, a o azyl v Dánsku jich žádá jen necelá desetina.

Nizozemí

Hlavou a patou nizozemského protiimigračního hnutí je excentrický blonďák Geert Wilders, zakladatel Strany pro svobodu (PVV), zvaný též holandský Mozart (kvůli účesu). Mezi pravicově-nacionalistickými stranami EU patří PVV k těm málo, které vyhlásily otevřený boj islámu jako takovému a Geert Wilders, jehož život je neustále v ohrožení, žije už 10 let pod permanentní ochranou policie v různých opevněných domech.

Štěstěna PVV v průzkumech kolísá, ale rok 2015 znamenal pro Wilderse velký nárůst preferencí, zejména po teroristickém masakru v redakci časopisu Charlie Hebdo. V současné době se PVV přetahuje s vládní VVD o první místo v průzkumech veřejného mínění, někdy vede i s výrazným náskokem. Je možné, že z příštích voleb, které se mají konat začátkem roku 2017, vyjde Wilders jako vítěz. Pragmatická holandská politická scéna by s tím nejspíš neměla závažný problém – PVV není v parlamentu izolována a několik let už hrála roli tichého společníka, podporujícího současnou vládu Marka Rutteho z opozice.

Rakousko

Strana Svobodných (FPÖ) má výrazně delší historii než většina euroskeptických a protimigračních stran. Vznikla v 50. letech jako nacionalistická protiváha dvou hlavních rakouských stran (lidovci ÖVP a socialisté SPÖ), které jsou rakouskou veřejností často vnímány jako „bratři v triku“ rozdělující si moc, křesla a peníze mezi sebou.

Bývalý předseda FPÖ Jörg Heider vybudoval straně solidní voličskou základnu v Korutanech a dovedl FPÖ k prvnímu historickému úspěchu, kdy ve volbách roku 1999 sklidila téměř 27 procent hlasů a stala se součástí vládní koalice. Zbytek Evropské unie (tehdy 14 zemí) na to bohužel zareagoval neoficiálními (protože nelegálními) sankcemi, kdy po několik měsíců byla rakouská vláda společensky totálně izolována od dění ve zbytku EU. Po několika měsících se postup ukázal nepraktickým a od „sankcí“ bylo v tichosti upuštěno, ale rakouská veřejnost si z oné doby odnesla výraznou nechuť k EU, která byla přitom předtím v Rakousku oblíbená.

Kolem roku 2005 si strana prodělala období vnitřních konfliktů, které vedlo k poklesu jejího vlivu na politické scéně. Lidovci (ÖVP) převzali část jejího protiimigračního programu a šéf Heider se v roce 2008 zabil v autě. Pod novým předsedou H.C. Strachem ale začaly preference strany opět růst a za migrační krize roku 2015 se FPÖ vyšvihla na čelo politického žebříčku. Výrazně přitom posílila i v regionech, kde do té doby měla jen marginální význam – ve Štýrsku, Burgenlandu a Horních Rakousích. Situace v Burgenlandu je mimořádně zajímavá, protože vítěz tamních voleb – sociální demokrat Hans Niessl – si nechal od místních členů SPÖ ve vnitrostranickém referendu odhlasovat souhlas s vytvořením koalice s FPÖ. Což ve vídeňském centru SPÖ vzbudilo velkou, ale bezmocnou zuřivost.

Hlavní souboj roku 2015 nás teprve čeká. Šéf strany H. C. Strache kandiduje v nadcházejících městských volbách ve Vídni, kde už od konce války nepřetržitě vládli sociální demokraté, a dotáhl stávajícího primátora Häupla na rozdíl statistické chyby. Ve městě žije hodně imigrantů a muslimů, takže případné Stracheho vítězství by se neobešlo bez určitého napětí.

Maďarsko

V západních médiích vystupuje Viktor Orbán, maďarský předseda vlády, jako zlý muž Evropy, proto bude pro čtenáře možná překvapením, že ve své zemi má výraznou konkurenci v podobě strany ještě nacionalističtější, než je jeho Fidesz. Dotyčná strana se jmenuje Jobbik a v současné době dosahuje v průzkumech mínění hodnoty kolem 25 %.

Jobbik vznikl v roce 2003 a prvním jeho tématem nebyla migrace, ale historické resentimenty. V Maďarsku dosud žije vzpomínka na Trianonskou smlouvu z roku 1920, která znamenala rozčlenění Uherska mezi několik sousedních států a zanechala početné maďarské menšiny mimo okleštěné Maďarsko. Jobbik rovněž jako první nakousl téma soužití Maďarů s romskou populací, které je stejně nelehké jako ve zbytku Evropy, a stejně jako ve zbytku Evropy představovalo tehdy v Maďarsku politické tabu. Tehdejší levicové vládě nebyl Jobbik příliš po chuti a podrobila jej mírné perzekuci, mj. kvůli tomu, že strana vytvořila uniformovanou „Maďarskou gardu“, která byla následně zakázána.

Od ostatních euroskeptických a nacionalistických stran EU se Jobbik liší tím, že si s sebou nese prvky klasického meziválečného fašismu, např. otevřený antisemitismus. V západní Evropě tomu tak obvykle není, nacionalisté vnímají Stát Izrael jako důležitého spojence v boji proti pronikání islámu a udržují s Izraelem lepší vztahy než tradiční levice, která čím dál více orientuje své hodnoty podle požadavků arabských komunit.

Na současnou migrační krizi Jobbik úspěšně naskočil a v současné době svádí souboj s Orbánovým Fideszem o první místo. Přispěla k tomu i skutečnost, že maďarská levice (postkomunistická socialistická strana pod vedením Ference Gyurcsániho) se totálně dezintegrovala a její sociální tématiku – ovšem s národoveckým laděním – převzal právě Jobbik. Strana je poměrně populární i u studentů maďarských univerzit, nedávný průzkum ukázal, že 20 % vysokoškoláků by Jobbik volilo.

Celkový obrázek – a jak to bude dál

Říká se, že obrázek je lepší, než tisíc slov. Zde jsem posbíral preference a volební výsledky výše zmíněných národoveckých stran (plus francouzské FN a polské PiS) a zanesl je do grafu, který zobrazuje vývoj za posledních 10 let. Trend je vcelku jasný.

Předpovídat politický vývoj je nevděčná věc. Když se člověk trefí, nic z toho nemá (kromě blaženého pocitu „já jsem vám to říkal“); když se netrefí, je za hlupáka. Přesto je to lákavé, tudíž ... do toho, zde je několik predikcí pro nejbližší období. Uvidíme, jak se vyplní.

1. Růst podpory nacionalistických a vlastenecky-pravicových stran není v současné EU zdaleka u konce. Jejich podpora bude v letech 2016-2017 kulminovat v pásmu 30-40 %, podle roztříštěnosti místní politické scény. Jiné strany pravého středu začnou přejímat jejich témata a rétoriku, dojde k posunu celého politického spektra. Stávající polarizace mezi levým křídlem (Zelení) a pravým křídlem (nacionalisti) se ještě vyhrotí, až do úplné nenávisti.

2. K trendu se přidá i Německo, které dosud velkou stranu podobného ražení nemělo. Kandidátem je Alternative für Deutschland (AfD), která už začala s podzimní kampaní, v níž se prezentuje jako jediná „skutečná opozice“. V březnu 2016 proběhnou volby do zemských sněmů v Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a v Sasku-Anhaltsku a AfD v nich nejspíš zaznamená výrazné úspěchy, 15 % a více. Je možné, že v některé z těchto zemí se stane součástí vládní koalice.

3. S Angelou Merkelovou je konec, Schluss, das Ende. Žena, která byla ještě před třemi měsíci nejmocnější osobou Evropy a diktovala Řecku podmínky podle svého gusta, přišla o svoji auru suverénní neporazitelnosti. Má-li ještě zbytek racionality, odstoupí při vhodné příležitosti sama. Pokud ne, na nejbližším sněmu CDU (v prosinci 2015) se na ni vnitrostranická opozice vrhne jako hejno hladových piraní. Nepůjde jen o její chybné jednání v migrační krizi. Bude jí vytýkáno i to, že za uplynulých deset let převzala řadu témat od levicových stran a přetáhla dříve konzervativní stranu kamsi do rozplizlého politického středu, kde už se s ní kmenový volič – spořivý německý měšťák středního a staršího věku – nedokáže identifikovat. Tento proces neproběhl v sesterské straně CSU a ideové nůžky mezi oběma stranami se v posledních letech nápadně rozevřely.

4. Multi-kulti je mrtvé, jenom se ještě nepřestalo hýbat, podobně jako ulovený slon, který ještě chvíli troubí a plácá ušima, než padne k zemi. (Chcete-li si přečíst nějaké to hlasité troubení a plácání v češtině, doporučuji návštěvu Britských listů či četbu Respektu.) Mezi intelektuály a novináři to samozřejmě vypadá jinak, ale běžný volič už ani nepředstírá, že celou tu krásnou teorii bere vážně; a na zprávy o příchodu zástupů inženýrů a doktorů, kteří mají spasit pokulhávající ekonomiku a zajistit mu klidný důchod, reaguje směsí vzteku a smíchu. To je pro jakoukoliv politickou ideologii konečná stanice, za ní už následuje jen marginalizace a zánik.

5. Starší ročníky si pamatují slavný projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, který v červenci 1989 ukázal celému Československu, že v čele obřího aparátu státostrany stojí blekotající mimoň. Migrační krize ukázala totéž v rámci EU – totiž že stávající euro-elity s Junckerem, Hollandem a Merkelovou v čele nejsou schopny tento závažný problém ani pochopit, natož na něj adekvátně zareagovat. Zděšené evropské země začnou hledat své Viktory Orbány a kandidátů se najde dost.

6. Kolem roku 2018 budou v evropském prostoru severně od Alp (nechci říci „v EU“, protože její další existence je, vzhledem ke kvalitě jejího současného vedení, dosti nejistá) existovat už jen dvě silné a živé ideologie – islám a nacionalismus. Nedá se čekat, že by své vzájemné spory řešily poklidnou diskusí a hlasováním. V mnoha regionech Evropy dojde k eskalaci násilí mezi migranty a původním obyvatelstvem, někde i k otevřeným bojům, které budou připomínat začátek bosenské nebo libanonské občanské války.

7. Budeme žít v zajímavých časech. Tímto posledním bodem jsem si naprosto jist.