Polsko prý skandálním způsobem porušuje demokratická pravidla. Jistě jste zpozorovali, že to vedení EU tvrdí s úporností hodnou lepších věcí. Podívejme se na celý problém blíž. Možná si vzpomenete, že posledním parlamentním volbám v Polsku předcházely nekonečné statisícové demonstrace ve všech velkých polských městech. Naše tzv. hlavní, zejména pak veřejnoprávní média nás o těchto demonstracích informovala buď naprosto zkresleně, anebo raději vůbec ne. Dozvídali jsme se o nich z internetu. Tak skončila probruselská polská vláda strany Občanská platforma Donalda Tuska a nutno podotknout, že skončila demokratickou cestou. Skončila volbami, jejichž výsledek nemohl nikdo zpochybnit. Brusel pak Tuska demonstrativně odměnil prodloužením jeho mandátu ve funkci předsedy Evropské rady. I přes nesouhlas polské vlády. EU tak jenom přilila oleje do ohně.

Polská vláda dnes krok za krokem uskutečňuje změny, které před volbami strana Právo a spravedlnost voličům slíbila. Brusel za tyto kroky polskou vládu napadá a vyhrožuje Polsku sankcemi. Odejmutím hlasovacího práva, zastavením dotací atd. Vyvolává to otázku: Co si vedení EU myslí, že demokracie vůbec je?

Odpověď není složitá. Ukazuje se, že v pojetí unijních elit demokracie zdegenerovala na mechanismus, jak přinutit členské státy přijímat autoritářská rozhodnutí Evropské komise. Bez ohledu na názor většiny obyvatel zemí, kterých se rozhodnutí komise týkají. Pokud to postižený národ a jeho politická reprezentace odmítne, je to podle Bruselu nedemokratické. Pěkně vykutálená představa o fungování demokracie. Není to odklon od proklamované demokracie liberální k demokracii, která je stále více autokratická? To znamená k typu demokracie, kde lze těžko určit, je-li to vůbec ještě demokracie, anebo už začínající diktatura?

Vraťme se proto znovu k definici demokracie, kterou jsem ve svém nedávném článku už jednou citoval. Demokracie je způsob vládnutí, v němž většinový názor lidu formuje politická rozhodnutí a zákony. Na první pohled je zřejmé, že jsou to právě bruselské elity, které tuto definici hrubě porušují.

Podíváme-li se na strukturu řízení EU, dozvíme se, že vrcholným orgánem je europarlament, v němž zasedá 751 poslanců demokraticky volených v jednotlivých členských zemích, ovšem počet zástupců každé země je dán počtem obyvatel. Vede Německo - 96 poslanců, následuje Francie 74, Velká Británie (až do data svého odchodu) 73, Itálie 73, Španělsko 54, atd. Podíváme-li se na země uskupení V4, má Polsko 51 poslanců, Maďarsko 21, Česko 21 a Slovensko 13. To je dohromady sice významných 106, jenže jak uvidíme dále, není to nic platné. Navíc se většina poslanců sdružuje podle svého politického přesvědčení do velkých frakcí, v nichž si výsledek hlasování zástupci velkých zemí obyčejně ohlídají. Říkají tomu „hlasovací doporučení“.

Zkoumáme-li strukturu unijního řízení dále, dozvíme se konečně o exekutivě celé unie, a zde už to začíná být poněkud zvláštní. Skládá se z řady orgánů, z nichž uvádím jen ty nejdůležitější.

Rada EU je složena z ministrů vlád členských zemí a má rozpočtovou a zákonodárnou pravomoc. Je zde také psáno, že právě v této radě vlády členských států hájí své zájmy. Nu ano, hájí, ale ty menší země stejně nemají šanci cokoliv uhájit. Hlasy různých států mají totiž opět „váhu“ v závislosti na počtu obyvatel. Zažili jsme to na vlastní kůži v případě hlasování o imigračních kvótách.

Evropská rada (neplést s Radou EU) je složena z hlav států nebo premiérů vlád a zasedá v ní také předseda Evropské komise, jímž je v současnosti Jean-Claude Juncker. Předsedou Evropské rady byl přes polský protest ustanoven již zmíněný Donald Tusk. Úkolem této rady je formovat celkovou politickou strategii unie. Mohli bychom tedy říci, že právě Evropská rada je zodpovědná za nekontrolovaný příval muslimské nelegální imigrace do Evropy, protože po tři roky nedokázala vyřešit kontrolu vnější hranice unie. Austrálii na to stačilo několik měsíců.

Evropská komise je nakonec skutečným výkonným orgánem unie. Navrhuje společné právní předpisy, kontroluje dodržování zakládajících smluv, provádí politiku EU a spravuje rozpočet. Zasedá v ní 28 komisařů (za každou členskou zemi jeden), kteří jsou jmenováni Evropskou radou a potvrzeni její vlastní tzv. kvalifikovanou většinou. Takže opět rozhodují velké země. Předsedu komise také jmenuje Evropská rada. Ke schválení potřebuje jen prostou většinu evropského parlamentu. Jenže tento postup je na hony vzdálen skutečné demokratické volbě, která je soutěží různých kandidátů a různých politických názorů.

Dohromady nám to všechno dává úhledně nejasný propletenec, v němž se běžný volič téměř nevyzná. Hlavně ve skrytém přenášení odpovědnosti za nedokonalá nebo přímo chybná a závadná rozhodnutí. Líbí se vám to? Mně tedy vůbec ne. A připočteme-li k tomu, že všichni sídlí v byrokratické bublině, pokud možno co nejdál od svých voličů a jejich problémů...

V původním modelu unie podle tzv. Maastrichtské smlouvy měl při rozhodování o důležitých společných otázkách platit konsensus. To znamená, že i sebemenší členský stát měl právo veta. Nová úmluva, tzv. Lisabonská smlouva, toto právo veta v tichosti odstranila. Velké členské státy mohou v unii „demokraticky“ prosadit všechno, co jejich politické vedení uzná za vhodné. Přemýšleli jste někdy o tom, proč islámský nájezd na Evropu začal ihned po dokončené „lisabonizaci“ unie a proč to bylo zrovna Německo, které nelegální imigraci otevřelo dveře dokořán? Jestli ne, tak to zkuste.

Pojďme zpět k Polsku. Necelých 40 milionů vzpurných Poláků není zas až tak málo, aby to u bruselských elit nevyvolalo poplach. Proto ten jekot o porušování demokracie a o domnělém rozdělování země na dva nesmiřitelné tábory. Proto také snaha rozdělit státy Visegrádské čtyřky, protože kdyby 65 milionů Evropanů jednalo společně a jednohlasně, už by tuto sílu nemohli ignorovat tak snadno, jak to dělají dnes. Smutné je, že právě naše dosavadní vláda tuto jednotu často oslabuje. Již ve starém Římě platilo: Rozděl a panuj. Nejprve je tedy třeba rozdělit. Nejlépe tak, že některé přinutíme vstoupit do tzv. rychlé Evropy a jiné necháme v té pomalé Evropě. Demokracie praktikovaná bruselskou elitou si už nezaslouží ani své jméno. Pro tuto pěkně vykutálenou karikaturu demokracie jsem nenašel lepší název než „bruselokracie“.

Pokud se celá Evropská unie, počínaje systémem vedení a konče manipulativními dotacemi, v dohledné době nezmění, je na čase uvažovat o odchodu z tohoto nepodařeného spolku. A toho můžeme dosáhnout pouze svobodným formováním veřejného mínění a nakonec svobodnou volbou.