Protižidovské sentimenty v islámu a čím se týkají nás ostatních

Překypující, neohraničená, bezpodmínečná tolerance je poslední ctností zanikajících civilizací (Aristoteles)

Vytvořila se v Německu strana AfD (Alternative für Deutschland) a hned se kolem ní strhla spousta rozčílených řečí. Slova populista, populismus, populistický jen tak lítají povětřím… poslyšte, když už jsme u toho, jaký živočich to je, takový populista? Co si máme pod tím označením představit? Původ z latinského populus (lid) by naznačoval, že jde o člověka sdílejícího názor podstatného dílu společnosti, snad dokonce i většiny… je na tom něco zlého? Zavrženíhodného? Nemá pitomý lid do politiky co kafrat, jelikož to je vyhraženo osvícené elitě, kterážto sama nejlíp ví, co jest přípustné a co nikoliv? Ale to už jsme tady přece jednou měli, sakra. Samozvanou politickou elitu – říkalo se jí komunistická strana – která měla vždy a ve všem pravdu, i když kvákala nesmysly, a občánka, jemuž bylo bez odmluvy se podříditi jejím usnesením, jakkoli praštěným. Pak že se dějiny neopakují.

Nicméně se partaji AfD dostalo nedávno podpory z nečekaného směru. Sami němečtí židé si založili její odbočku s odůvodněním: „AfD je jediná strana ve Spolkové republice, která tématizuje muslimskou protižidovskou nenávist, aniž by ji zlehčovala,“ jak uvedl jeden z jejích zakladatelů v dopise německé tiskové agentuře. Nezbývá, než mu dát zapravdu. Tvrdívá se vesměs, že antisemitismus v Německu dávno neexistuje, že zanikl spolu s nacismem a jeho říší, ale on existuje, a jaký. Záštiplný, nesmiřitelný, na hraně terorismu, nezřídka i za hranou: antisemitismus islámský. Kdyby někdo na ulici vykřikoval „Smrt židům!“, měl by z toho znamenitou polízanici. Když tatáž slova zaznívají v muslimských kulturních centrech a mešitách, německé orgány si s tím jaksi nedovedou, či spíš nechtějí nic počít. „Máme náboženskou svobodu,“ krčí rameny příslušní činitelé. „Islám je náboženství jako každé jiné. Jsme demokratická společnost, žádnou víru nesmíme upřednostňovat.“

No, nebyl bych si tak jist. Třeba jsem naivní, řekl bych ale, že v demokratické společnosti by neměl být jeden názor povyšován na bezmála povinný, druhý snad ne rovnou zakazován, ale všemožně zlehčován, přízvisky populismu, ne-li rovnou fašismu a neonacismu opatřován. Nicméně, i to lze pochopit, byť ne souhlasit. Máme v Německu sbírku starousedlých partají, s tradicí sahající v případě partaje sociálně demokratické až do století devatenáctého. Partaj Zelených sice tak věkovitá není, také jí už ale stačily narůst dlouhé, mechem prorostlé fousy, o partaji CDU paní kancléřky Angely Merkel ani nemluvě. I pokračovaly by rády v tom, co už znají a v čem dovedou chodit: sociální politika, zvýšení mezd o euro padesát či o dvě (vyrovnané vzápětí utažením daňového šroubu) a jiný takový folklor. Že se jim pod nosem vylíhly problémy nové, migrace ze zaostalejších světa koutů například, s tím související ohrožení evropské kultury islámem, jenž věru není náboženství jako každé jiné, nýbrž ucelený, naprosto závazný životní návod, jemuž se lze jen poddat nebo jej se všemi z toho vyplývajícími následky, svaté války nevyjímaje odmítnout… ne že by je to vůbec nezajímalo. Ale nedovedou v tom, jak již řečeno chodit, takže se drží toho, čemu rozumějí. Nebo si to aspoň o sobě myslí.

Byl by pomalu čas opustit vyšlapané cestičky, po nichž choditi je obratnému politikovi snadno, vedou však do ztracena omylů a blamáží. Připustit, že náboženské systémy světa tohoto nejsou všechny téže nepopíratelné hodnoty, i kdyby to tvrdilo sedmdesátero sedmero filosofů nejslavnějších. Že kdyby touž mírou jako islám pronikl do našich zemí buddhismus, taoismus, šintoismus, tibetský lámaismus nebo promězamě starořecké pohanství s jeho bohy a bohyněmi, neznamenalo by to pro naši civilizaci ohrožení; neníť v intencích lámaismu či šintoismu ovládnutí světa možno-li po dobrém, nemožno-li po zlém. Pro islám je ovládnutí světa příkazem, o němž se nediskutuje, jak potvrzuje sama svatá kniha islámu, korán: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými (súra Pokání, verš 33). A kdyby se nám náhodou nechtělo přijmout náboženství pravdivé a vedení správné, pak… až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! (tatáž súra, verš 5).

Ti modloslužebníci, aby si někdo nemaloval jiné, růžovější obrázky, jsme my křesťané, ať víry už povadlé či dosud horoucí. My svou křesťanskou tradici už většinou nebereme tak úplně do puntíku; muslimstvo svou však bere, a sakramentsky. My v biblických příbězích spatřujeme spíš nezávazná podobenství než návod k jednání; pro muslima jsou příkazy koránu nepopíratelnou skutečností. Nebyl by pomalu čas si začít dělat starosti? Vím, co mi bude namítnuto: že ne všichni muslimové jsou blázni, hotoví v intencích své víry udělat ze světa kůlničku na dříví, když nic horšího. Stačí ale, je-li takový jeden z tisíce; i tak to dělá půldruhamilionovou armádu odhodlaných bojovníků, nešetřících životů cizích ani vlastních. Proč by jich také šetřili, když jejich víra je zbavuje odpovědnosti: Nejste to vy, kdo zabili, ale Bůh zabil… (súra Kořist, verš 17). Nemyslím si, že se zmíněná armáda hned vydá na pochod do našich krajů; postačí, budou-li do nich i nadále pronikat proudy migrantů, z největší části muslimských. Až muslimský živel v kombinaci se svou úžasnou množivostí dosáhne v evropské populaci… postačí třicetiprocentního podílu, při blahovolné nevšímavosti našich politiků a iluzích o rovnosti veškerého lidstva, strašících v hlavě mnohého pána učeného, se nemáme nač těšit.

Radoval se svého času libyjský vládce Muammar Kaddáfí, že díky plodnosti muslimských žen se z Evropy do třiceti let stane islámský stát. Což věru nelze vyloučit, ledaže bych lhůtu prodloužil, řekněme, na nějakých padesát, sedmdesát let. Ale co pak, ó věřící v Proroka a učení jeho? Z čeho hodláte být živi? Čím nahradit západní technicko-průmyslovou kulturu, vy, jejichž veškerá ekonomie se nachází tak zrovna na úrovni zeleninových stánků? Je možno a snad i pravdě podobno, že původní evropskou populaci čekají neradostné časy pod vládou půlměsíce. Ještě pořád ale má v záloze Austrálii, Kanadu a jiné končiny svého životního způsobu, kam se může její odvážnější, tvořivá část odebrat a pokračovat v přerušeném díle. Kam chcete prchat vy, až vás doženou následky vaší zaostalosti?

Avšak zanechme prognostiky. Němečtí židé už poznali, co jim kyne od nenávistného islámského antisemitismu, a vyvodili z toho důsledek založením vlastní odbočky strany AfD. Teď ještě co podnikneme my ostatní. Přihlížet, jak jednu evropskou zemi po druhé zaplavuje islámský příval, by byla víc než hloupost; byl by to zločin na nás samých. Takže povědět - prosím, vystěhovalci jsou u nás vítáni, dovolujeme si ale sami určit, o kterého stojíme a koho pošleme zpátky, v pasu razítko “osoba nežádoucí“. Natož bez kusu papíru, jímž by doložili svou identitu, vzdělání a odbornou kvalifikaci, jen s vymyšlenými bajkami na rtech, osměluji se připojit.

Pochopení, soucit, vstřícnost, láska k bližnímu… jsou to krásné vlastnosti. Za předpokladu, že nepřekročí míru, kdy se stávají nástrojem sebezničení. Pročež uberme trochu ve svém milosrdenství. Pravíť jedno lužicko-srbské přísloví: kdo více dává, nežli má, je málo lepší zloděje. Jak tak koukám, také naše milá Evropa rozdává víc, než nač má, stávaje se tak zlodějkou sebe samé. Nebylo by načase věnovat tutéž péči, jíž obšťastňujeme kdekoho nalevo i napravo, svým vlastním potřebám a zájmům? Neplýtvat překypující, neohraničenou tolerancí ve smyslu Aristotelova výroku na kdekterého ničemu, zvlášť není-li ochoten nejen ji opětovat, ale pokládá ji za známku slabosti a pobídku k zneužití?

Hannover, 1. října 2018