19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Zápach kolem Istanbulské úmluvy

22.10.2018

Jak se podařilo „demokraticky“ protlačit úmluvu Evropským parlamentem

„Je tam smradu jako v Cařihradu,“ pravilo dávné úsloví. Nikdy jsem ono město nenavštívil, ale věřím, že moderní Istanbul pozvedl hygienické standardy na evropskou úroveň, takže co se čistoty veřejných prostor týče, úsloví se řadí mezi zastaralá. Ovšem kolem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, zvané zkráceně Úmluvou istanbulskou, to páchne opravdu nehezky. Za to ale místní metaři nemohou – je to čistě bruselsko-štrasburský smrad.

Pokud Petr Piťha ve svém nedávném, samozvanými elitami tak houfně a přitom nevěcně kritisovaném kázání prohlásil, že ve jménu úmluvy nám budou nuceny zákony nedemokratické, ba diktátorské, nijak nepřeháněl. Vždyť už způsob, jakým byla úmluva protlačována a vnucována státům, které o ni nestojí, lze bez velkých rozpaků nazvat diktátorským.

V květnu 2011 Výbor ministrů Rady Evropy na svém istanbulském zasedání předložil text úmluvy ostatním státům, členům Rady, k podpisu a ratifikaci. Přijmout od Rady podobnou iniciativu je dobrovolně-povinné. Státy k tomu nejsou zavázány, ale více méně se od nich očekává, že tak učiní.

Rozhodujícím zlomem byl 22. duben 2014 (zcela příznačně „na svatého Lenina“, jak se říkávalo), kdy přistoupila Andorra coby desátý signatář – následkem toho vstoupila úmluva v platnost a pocit povinnosti podporovaný domluvami a intervencemi vnějších i vnitřních aktivistů začal ostatní státy svazovat ještě více.

Nečasova vláda považovala úmluvu za zbytečnou a netajila se svým odporem. Následující Sobotkova vláda však v květnu 2016 podepsala dokument o přistoupení. Prý tak vyhověla petici podané organisací Amnesty International, Je za tím vidět ruka tehdejšího ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera a několika nátlakových organisací, které se okamžitě chlubily úspěchem, mimo jiné nyní tak krásně zviditelněná Česká ženská lobby a její pobočka proFem. Víme, že ani podpis mezinárodní dohody nemusí být ještě konečnou stanicí a jakýkoli parlament může ratifikaci odmítnout. Přece jenom už ale jde o vysoce závazný akt a v případě podpisu se očekává ratifikace parlamentem v historicky dohledné době.

Tvrdí se, že ČR podepsala dohodu jako jedna z posledních v Evropské unii. To je možné (za námi byl už jen Kypr a Lotyšsko), ale ne úplně podstatné. Štrasburská Rada Evropy je s EU všelijak provázána, přestože jde formálně o nezávislé instituce. Stává se, že RE, aby posílila autoritu svých nevymahatelných usnesení, postoupí návrhy orgánům EU, které pak ochotně zajistí svým rozhodnutím z bruselského ústředí, že schvalovací procesy dostanou povahu závaznosti a tím pádem i rychlejší spád. Bylo to zjevně zapotřebí, ještě v květnu 2017 – rok po našem podpisu – odkládalo ratifikaci celých 14 států EU, mezi nimi velcí hráči Německo a Velká Britanie. Počítám-li dobře, je to přesně polovina států. To nevypadalo tak zle.

Zle to však dělalo pokrokářům všech zemí, kteří se spojili, aby svůj záměr dotáhli do vítězného konce. Předložili Evropskému parlamentu návrh na kolektivní přistoupení EU k Istanbulské dohodě. Poblémy se čekaly od počátku, takže první vyzývající resoluci schválil Evropský parlament s předstihem již 25. 2. 2014. Evropská komise se začala Istanbulskou úmluvou zabývat v říjnu 2015. Jenže hlasování v parlamentu o návrhu dopadlo dne 24. 11. 2016 katastrofálně: 80 % poslanců bylo proti, jen 19 % pro.

Eurounijní demokracie má oproti socialistické demokracii velkou výhodu: když uděláte chybu, je trpělivá, zlobí se jen trošku jako přísný rodič myslící na vaše dobro, napomene vás a dá vám možnost omyl napravit. Rozběhla se silná „přesvědčovací kampaň“, která brzy přinesla plody a vše šlo jako na drátku. V květnu 2017 schválila Rada Evropské unie rozhodnutí o kolektivním přistoupení EU k Istanbulské úmluvě. Toho dne zasedala konkrétně Rada EU pro zemědělství a rybolov a na programu schůze žádné schvalování Istanbulské úmluvy nebylo: mělo se jednat především o sjednocení předpisů pro rybolov a o africkém moru prasat na Ukrajině. Teprve v seznamu „nelegislativních materiálů“ předložených na zasedání vidíte na s. 5 pod bodem 20 „Istanbul Convention. Draft Council Decision on the signing, on behalf of the European Union […]“. Nejsem specialistou na evropský legislativní proces, ale silně mi to připomnělo českou praxi „přílepků“ k zákonům v zájmu pokoutních změn právních norem.

Reparát se v parlamentu úspěšně skládal 12. 9. 2017 a poměr hlasů se zcela obrátil: 73 % pro, 17 % proti. Jednak má průměrný europoslanec páteř o síle třtiny, jednak někteří uplatňovali jen technické výhrady a konečně po rozhodnutí Rady EU všichni pochopili, že jde více méně o formalitu a hlasovat se bude tak dlouho, dokud to jednou neklapne. Ostatně, už v červnu 2017 podepsala eurokomisařka Věra Jourová dokument o přistoupení EU k úmluvě.

Mluvčí socialisticko-demokratické frakce evropského parlamentu Iratxe García Pérezová a poslankyně-zpravodaj Christine Revaultová d’Allones-Bonnefoy si hned po vítězném zářijovém hlasování pochvalovaly, jak toto opatření zvýší tlak na zbylé státy, aby úmluvu urychleně přijaly a ratifikovaly. Namísto toho se letos v únoru dvě signatářské země začaly cukat. Nejprve Bulharsko, jehož ústavní soud v červenci dokonce prohlásil Istanbulskou úmluvu za neústavní (vtipně zrovna v čase bulharského předsednictví EU). Druhou je Slovensko. Proto si v březnu předvolal místopředseda Evropské komise Andrus Ansip jedenáct států-hříšníků na kobereček a sdělil jim zcela jednoduše, že úmluvu ratifikovat musí.

Vypadá to trochu jako diktát, že ano? Od někdejšího lotyšského komunistického funkcionáře obdobné jednání pochopitelně nepřekvapí. Zásady subsidiarity ovšem stále platí a suverenitu vám přece nikdo nebere, jistě ale všichni chápete, že celoevropský zájem má přednost. Přece nechcete, aby byly miliony žen v Evropě bity, znásilňovány a vražděny jen kvůli svému pohlaví. To byste byli vážně divní, dokonce i podezřelí.

Víra ve všemohoucnost právního předpisu je očividně nevykořenitelná bez ohledu na hlasy skeptiků, že úporná snaha o právní regulaci života do posledního aspektu je kontraproduktivní. „Kdykoli čtu nějakou důvodovou zprávu k návrhu zákona, plyne z ní, že po schválení nastane nebe na zemi. Jenže pak se to vždycky na cestě mezi parlamentem a soudem nějak podělá,“ povzdechla si letos v dubnu výstižně bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová.

Istanbulské úmluvy se to týká neméně: po nezměrném úsilí o protlačení budou jejím výsledkem normy v lepším případě ignorované, v horším zneužívané. Co z jejího obsahu má věcný smysl (a není toho málo), je u nás dávno zavedeno, jak také konstatovala lednová zpráva legislativní rady vlády. Škoda jen, že dokument nezůstává na věcné rovině a nutí podrobeným stranám nebezpečný ideologický odpad: evropské orgány se přímo pyšní, že jde o první mezinárodní smlouvu definující gender jako společensky ustavenou roli, a nedají se o prvenství připravit. Kdo příčetný by takovou vymožností pohrdl?

V srdci Evropy panoval dosud klid. O úmluvě se tu diskutuje zhruba čtyři léta bez většího zájmu veřejnosti. Osobně vidím v úporné snaze dosáhnout všeobecného přijetí Istanbulské úmluvy další etapu prosazování Jakartských principů (Yogyakarta Principles) salámovou technikou – nutno uznat, že od jejich formulování roku 2007 urazili ti, kdo mají na věci zájem, značný kus cesty. Nadcházející ratifikaci úmluvy se u nás stěží podaří zabránit, ale teď, po tak hlučném výbuchu, si snad více lidí uvědomí, do jakého chomoutu strkáme hlavu. A kromě toho, nezoufejme: je-li Chuck Norris s námi, kdo proti nám?

Napsal jsem, že je eurodemokracie trpělivá a velkorysá, ale přece jenom jsou chvíle, kdy není ochotna přimhouřit oko. Na Slovensku už 17 let působí nezisková organisace Áno pre život, která v Rajeckých Teplicích provozuje dům pro ženy v nouzi. Ještě roku 2013 byla ministerstvem práce odměněna cenou Sociální čin roku, ale na podzim se vše zvrtlo. Áno totiž spolupodepsalo právní analysu nepodporující ratifikaci Istanbulské úmluvy. Nějak se to dozvěděli v Bruselu (nejspíše jim to nějaký bdělý euroobčan slovenské národnosti hbitě naprášil) a tamní úřad Finanční mechanismus EHP/Norska témuž ministerstvu sdělil, že organisace úmluvu nepodporující si už nezaslouží dotace z Norských fondů. Proto ji a ještě spišskou katolickou charitu ministerstvo z výběrového řízení na rok 2015 vyřadilo, třebaže dříve dotace z NF bez problémů dostávala. „Jedna z hlavných myšlienok Istanbulského dohovoru je, že násilie na ženách je rodovo podmienené. Pokiaľ organizácie odmietajú tento koncept, tak nemôžu byť z toho programu podporené,“ řekl ředitel ministerského odboru pro rozdílení norských fondů. „Ak by sme finančnú podporu týmto inštitúciám poskytli, dopustili by sme sa porušenia nariadení o implementácii Nórskeho finančného mechanizmu.“ Nepomohla ani intervence u norské velvyslankyně, která také odpověděla, že úmluvu musí dodržovat. Bylo to paradoxní, neboť samo Norsko dokument ratifikovalo teprve v červenci 2017.

Vím, co řeknete: to je jen soft represe, na dotace přece není nárok a každý dotující si může stanovit své podmínky. Souhlasím, ale přesto se ptám slovy Denzela Washingtona z filmu Philadelphia: Může mi někdo, prosím, vysvětlit jako malému dítěti, proč jsem trestán za protest proti normě, která ještě neplatí? Má druhá otázka zní: přichází-li odvetou za neposlušnost vůči neplatnému dokumentu měkká represe, jak budou stíháni disidenti, až vstoupí Istanbulská úmluva definitivně v platnost? Pro Slovensko byl tento případ první zkušeností se sporem o genderově podbarvenou agendu a nálada veřejnosti se výrazně otočila proti úmluvě.

A ptám se potřetí: nemohlo by být u nás obdobným precedentem trestní stíhání patera Piťhy?

rudá eurozóna

Rudá eurozona - kdo kvákne, toho zmáčknem

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici