Na počátku nové protiofenzivy separatistů na východní Ukrajině vytvářející novou eskalaci konfliktu se musíme zeptat, za co vlastně bojujeme. Už dlouho trvá mediální propagandistická masáž na obou stranách a pravda, na kterou jsem několikrát ve svých předchozích článcích upozorňoval, zatím nevítězí.

Nová nebezpečná situace

Znovu eskaluje konflikt, který je důsledkem především neochoty kyjevské vlády jednat s obyvateli ukrajinského východu o nějaké formě autonomie a který se zdál být před koncem, když separatisté už drželi jen malé území a dvě velká obklíčená města. Putin nejspíše čekal na schůzku v Minsku, kde očekával nějakou změnu v postoji prezidenta Porošenka, na kterém vlastně záleží, zda začne jednat, nebo bude pokračovat v dobývání východu a prosadí svoji vůli silou. I když Putinovi nemusíme zrovna důvěřovat, je více než jasné z celého jeho postoje, že nechce připojovat východní Ukrajinu k Rusku (to už by udělal dávno za daleko příznivější situace) a že mu jde opravdu pouze o obranu zájmů obyvatel východní Ukrajiny, aby dosáhli dostatečného stupně autonomie. Zato Porošenkovi a kyjevské vládě jde o ovládnutí východní Ukrajiny a prosazení svých, dosud ne zcela jasných, ale podle náznaků nebezpečných nacionalistických záměrů jednotné Ukrajiny, což znamená násilnou indoktrinaci obyvatel východu, jak už byla naznačena hned po nástupu této vlády k moci (zrušení samosprávy regionů, zrušení jazykového zákona atd.). Povstání obyvatel dvou nejvíce ruských provincií Doněcké a Luhanské, jejich antimajdamy a referendum bylo jasným signálem jejich vůle nepodřizovat se kyjevské vládě. Místo jednání nasadila vláda armádu a jednotky dobrovolníků v boji proti dobrovolníkům separatistů, podporovaných stále více ruskou stranou. Tvrdošíjnost kyjevské vlády ve svém nedemokratickém a typicky násilnickém kvazinacistickém jednání bohužel podporují USA a EU. V Evropě ani v Americe by nic takového nebylo možné, ale ukrajinským integrálním nacionalistům se to dovoluje, nekritizuje a jednání se zatím omezeně podporuje. Přitom oni jsou příčinou konfliktu.

Je jasné, že kdyby poslechl Putin nařízení Západu, aby nepodporoval povstalce, tak by už dávno svůj boj prohráli. Ale od Putina se chce něco, co nemůže udělat před tváří svého lidu, opustit bratry Rusy bojující na východě Ukrajiny, opustit jejich oprávněné zájmy a boj za jejich jinak běžně ve světě uznávaná práva.

Finanční podporu separatistů sice neznáme, ale v Rusku se najde dosti dobrovolníků, dokonce i z řad armády, aby separatisty podpořili. Putin nepotřebuje použít přímo armádu a vydat se do nebezpečí přímé konfrontace se Západem. Konečně v konfliktu bojují placení dobrovolníci na obou stranách. Branecká ukrajinská armáda je nespolehlivá, většinou bojovat nechce a mnozí vojáci se raději Rusům vzdají. To ukazuje, že vládu vlastně podporuje jen část obyvatel.

Kyjevská vláda chce do konfliktu zatáhnout Západ, ale hlavně od něj dostat větší podporu. Proto se stále snaží přesvědčovat, že Rusové vpadli na Ukrajinu atd. Tak rádi by mnozí válečníci viděli, aby Putin zaútočil svojí armádou, aby konečně mohli „prolévat krev“ (nikoliv ovšem svoji). A tady je otázka: za co a za koho by měl vlastně Západ bojovat? Za kyjevské nacionalisty, kteří dokázali pouze násilím řešit spory a nejsou ochotni ke kompromisům? Podporovat vládu, která nemá většinu obyvatel na své straně?

Další eskalace konfliktu Ruskem je jasným signálem, že se obě strany nedohodly a že boj pokračuje. Je otázkou, zda se nechá Západ zatáhnout dál do konfliktu, zda se stane obětí vlastních lží, iracionálních zájmů nebo nátlaku kyjevské vlády. Mediální masáž pokračuje také na druhé straně a stává se stále iracionálnější. Karta je ovšem v rukou Západu. Donutí Porošenka k jednání s obyvateli východu, nebo podpoří jeho nacionalistické, nedemokratické a iracionální jednání? Zvítězí snaha za každou cenu oslabit Rusko jako světového mocenského konkurenta, a to i za cenu podpory násilnické vlády, případně přímé konfrontace obou bloků?

Oběti vlastních lží, mýtů a iracionálních rozhodnutí

Putinova propaganda v Rusku je iracionální a nacionalistická rétorika obsahující resentimenty na SSSR nikoliv pro jeho komunistickou ideologii, ale proto, že se jednalo o velký a silný celek. Hlavní propagandistická lež je, že Ukrajinci nechtějí do Evropy a za všechno mohou USA a EU, které jimi manipulují. Putinova politika na Ukrajině selhala pro jeho příliš viditelnou snahu povýšeně jednat a diktovat si cokoliv, když už to nešlo jinak, tak přes diktátory. To ovšem nepřizná.

Přesto Putinova propaganda má dnes daleko blíže k pravdě než propagandistická rétorika Západu, která staví na vyložené demagogii, lžích a mýtech. Ohrožení ruských obyvatel východní Ukrajiny má racionální základ, stalo se skutečností poté, co vláda vzniklá z Majdanu zrušila regiony a jazykový zákon a začala s rétorikou neberoucí na zřetel práva obyvatel východu, mnohdy ani nezakrývající násilnické odhodlání. Povstání bylo tedy pochopitelným obranným aktem, který se samozřejmě opíral o Rusko a jeho podporu, možná by nevzniklo v takovém rozsahu a síle, pokud by za hranicemi nestála ruská armáda a rétorická podpora. Tento odpor má racionální jádro a je zcela ve smyslu práv národů na sebeurčení, je otázkou pouze vydiskutovat přijatelnou autonomii. K tomu ovšem kyjevská vláda nedala příležitost a začala boj. Přestože mnozí evropští politici mluvili o dvou Ukrajinách a o nutnosti decentralizace, ve skutečnosti se podřizují nátlakům vlády USA a podporují ukrajinské nacionalisty. Nátlaky a zájmy jsou důležitější než zdravý rozum.

Lži a mýty Západu bych postupně připomněl:

Mýtus zlého Ruska, které bylo vždy válečnické a obsazovalo cizí země včetně ČSSR v r. 1968, je opravdovou lživou demagogií. Opírá se o špatné zkušenosti s komunistickým režimem a SSSR a lživě podsouvá, že současné Rusko je stejné. To pro primitivně a černobíle myslící lidi může být přitažlivou legendou. Je to ovšem myšlenkový zkrat určený lidem nechápajícím současný svět, který už je dávno jiný, a těm, kteří na dnešních Rusech iracionálně řeší zástupnou pomstu za komunistický režim.

Krédem tohoto mýtu je rčení: „To zde chcete mít zase Rusy?“ Navzdory Putinově pláči nad rozpadem Sovětského svazu a jeho steskům na dobu, ve které kolonie už nejsou možné, je situace taková, že Rusko má jen osminu palebné síty NATO, právě ztratilo Ukrajinu jako spojence, který se přidal na druhou stranu, a zachránilo pouze Krym za cenu opovržení celého světa. V žádném případě není ve stavu, který by umožňoval ovládat jiné národy, a jeho vojenská expanze nehrozí. Putin nemůže připojovat země, kde nebude vítán (dovolí si možná jen krátkodobý zásah). Zatím vykročil k trvalejšímu mocenskému vlivu jen tam, kde si to obyvatelstvo přeje (Abcházie, Osetie, Krym). Z násilného připojování dalších zemí, které to odmítají, nekouká dnes žádný zisk pro nikoho, něco takového nemá smysl, Putin to ví a dokonce ani východní Ukrajinu připojovat nechce, natož potom další země. Co by s nimi dělal, když není komunistická vláda, pomocí které by je ovládal?

Mýtus, že Krym je začátkem nějaké nové ruské neomezené expanze, je zase směřován k neznalosti, omezenosti a „iracionální víře ve zlé Rusko“. Krym obsadil Putin poté, co se Ukrajina orientovala prozápadně, aby zachránil strategické území. Udělal to proti mezinárodně zaručeným smlouvám a přes všechno pochopení jeho situace je nutno proti tomu protestovat, protože chceme, aby se mezinárodní smlouvy dodržovaly. Myslím si, že určité sankce Rusku v důsledku anexe Krymu jsou potřebné k vyjádření nesouhlasu s tímto jednáním. Je ovšem nutno rozumět tomu, že uvedení do původního stavu není uskutečnitelné, protože veškeré mezinárodní právo dává přednost vůli místního obyvatelstva a to na Krymu vždy odhlasuje připojení k Rusku; taktéž veškerá zkoumání historického práva nutně musí vyznět v neprospěch Ukrajiny. Proto i tyto sankce mohou být jen dočasné a poškozovat pouze osoby s politikou Ruska spojené, nikoliv veřejnost, a jejich cílem má být nová smlouva a satisfakce Ukrajině. Jiný smysl nemají a mít nemohou.

Sankce na základě mýtu o cíleném sestřelení malajsijského letadla jsou naprostý nonsens. Letadlo neměl nikdo zájem sestřelit, a pokud se tak stalo, stalo se to nedopatřením. A to jen naznačuji, že zatím vůbec není jasné, kdo to udělal a nejnovější průzkumy dokonce ukazují na ukrajinskou stíhačku. Demagogie rozpoutaná po sestřelení letadla je typickým příkladem lidského smyslu pro nepravdu a víru ve lži. Je až zarážející, kolik lidí uvěří konspirační legendě zakládající se viditelně jen na lidské hlouposti.

Další mýtus: Putin vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině, posílá tam ozbrojence a rozvrací ji. To tak vypadá samozřejmě jen tehdy, pokud se selektují fakta a zatajuje se celá pravda. Putin Ukrajinu podporoval a na jejím rozkladu zájem neměl. Dodával jí levnou naftu a plyn, dával půjčky a nabízel další. Když se ovšem ukrajinská vláda vzniklá z povstání na Majdanu orientovala prozápadně a zcela jasně se od Ruska odklonila, přestal mít Putin zájem na prosperitě Ukrajiny a možná má i zájem na jejím úpadku, aby tak zatížil všechny ty, kteří jsou nyní vlastně povinováni Ukrajině pomáhat. Putinovi ozbrojenci by nemohli na východní Ukrajině operovat bez podpory místního obyvatelstva (většinou z místního obyvatelstva pochází), proto asi nebudou zbytečně něco těmto lidem ničit. Je ovšem nutno vidět, že rozbíjení měst nedělá Putin (aspoň zatím), ale kyjevská vláda, která ničí majetek ruskojazyčného obyvatelstva, zastavuje mu elektřinu a vodu, vyhání jej z domovů na základě svojí nacionalistické doktríny připomínající nacismus. Na druhé straně nevěřím, že jde o vyloženě banderovskíé praktiky a obvinění z terorismu si zaslouží jen některé akce některých jednotek, nikoliv veškerá činnost armády.

Mezi mýty ovšem nepočítám touhu Ukrajinců po osamostatnění a vymanění ze spárů Ruska a také se domnívám, že Majdan obsahoval původně snahu lidí za připojení k EU, která byla zneužita nacionalistickými silami k uchopení vlády a nasměrování politiky ke konfrontaci s národnostními menšinami a provokováním Ruska. Také se domnívám, že mnoho Ukrajinců toto nechtělo a bude ochotno to změnit v jednání a přijetí nějakého kompromisu se svými spoluobčany na východě.

Závěr:

Situace zatím naznačuje, že válka na východě Ukrajiny nekončí, povstalci s Putinem v pozadí mají dostatek síly a dokonce se zdá, že jejich ústup a neúspěchy byly jen dočasné. Na postoji EU velice záleží a možná se konečně odhodlá k donucení ukrajinské vlády usednout za jednací stůl a vyslechnout přání obyvatel východu země. Naprosto iracionální a nakonec kontraproduktivní by byl opak.

Nesmiřitelné postoje, neschopnost hledat pravdu, odklon od humanity a neuznávání práv druhých je základem války. Lži, které zpočátku byly vysvětlovány jako nutná propagandistická válka, se stálým opakováním mění v pravdu a válečníci se stávají psychologickou obětí vlastních lží - monstra, která nesnesou skutečnou pravdu a volají po jejím umlčení. Na prvním místě je neuznávání práv obyvatel východní Ukrajiny si zvolit svůj osud. Od této nemorálnosti a falše (na jedné straně plná ústa lidských práv, na druhé neschopnost je přiznat druhým) se vše odvíjí. Někde v pozadí stojí zájem oslabit Rusko v boji o zdroje a o trhy. Lidé umírají a volá se po zostření boje. Za co musíme doplácet na důsledky sankcí, za co se uskrovňovat, za co máme bojovat a třeba i prolévat krev? Nevidím nic smysluplného, jen vykonstruované legendy a neetické cíle.