aneb Na okraj rakouských voleb

Tak vám nevím. Už jsem se chtěl vytahovat, že bych mohl mít v příbuzenstvu nikoho menšího než samotného presidenta Rakouské republiky, a ono houby. Jednak že kandidát na tu hodnost Alexander van der Bellen a bývalý předseda strany Zelených přestal být mým příbuzným, naraziv si místo manželčiny vídeňské sestřenice jakési mladší kvítí, jednak že první kolo presidentských voleb projel s výrazným odstupem za, kandidátem strany FPÖ, vyhlášeným populistou a pravicovým extremistou Norbertem Hoferem. Saši (ten můj bývalý příbuzný) sice věří, že druhé kolo voleb rozhodne zase v jeho prospěch, ale tomu bych moc nadějí nedával. Jde tentokrát o víc než o lokální bouři na rakouském rybníce, i když znamenitou.

Odklon od tradičních partají a strmý vzestup obliby všelijakých populistů, extremistů a jiných -istů je nejpozději od loňského podzimu znatelný v celé Evropě; jest jen s podivem, že si jej dosavadní političtí představitelé nevšimli, a když i všimli, nic z něj nevyvodili. Druhý den po volbách uveřejnilo internetové zpravodajství mapu Rakouska s barevným vyznačením výsledků: celá se od konce na konec modrá barvou populistické strany FPÖ. Vídeň, Innsbruck a několik menších míst se zelenají barvou mého exšvagra, a jen pár ubohých flíčků černých a jeden červený ohlašuje ústup ze slávy obou dosud bezkonkurečně vládních stran. Bane, to nebylo obvyklé vychýlení vážek, které se příštími volbami zase zhoupnou zpátky; to byl signál trvalé nebo přinejmenším dlouhodobé změny, a nejen v Rakousích. Podobně může vypadat mapa Evropy, jen co se přes ni přežene ještě pár voleb, ale k tomu se ještě dostaneme. Zatím několik poznámek, co tak ze všeho vyplývají.

- Praví lidové přísloví: kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Což platí jak ušité na pana Wernera Faymanna, rakouského to premiéra. Byl důsledným zastáncem politiky neomezeného přistěhovalectví, než zjistil, že se volební preference naklánějí k výše zmíněným populistům a pravicovým erxtremistům. I uleknuv se, provedl svižný půlobrat: jeho vláda obnovila hraniční kontroly, přísně vymezila počet běženců, jimž bude dovoleno vstoupit do země a víc ani noha doufajíc, že znepokojené občanstvo se tím uklidní a vrátí se do náruče sociálně demokratické strany. Ale nestalo se tak, o čemž svědčí onen osamělý červený flíček v záplavě vítězné modři. Jó, pane Faymanne, měl jste si pospíšit. Běžet za vlakem, když už se rozjel, nebývá mnoho platné.

- O něco výraznější úspěch - i když také nijak omračující – páně van der Bellenův je potvrzením toho, že určitý díl společnosti – odhadem tak kolem desíti procent – postrádaje názoru vlastního má zapotřebí nějakého ideologického návodu, k němuž by se přimkl a zastával jej. Potíž tradičních partají tkví v tom, že jejich návody za poslední čtvrtstoletí drahně zfousatěly; jediná ideologie, jíž se daří si udržet svou klientelu, je politický ekologismus. Je-li reprezentován sympatickou tváří, může povystoupit i nad zmíněných deset procent, ale nijak zásadně. Přitom jak uprchlický problém nabírá obrátky, problémů přibývá a iluze se rozplývají, lze mít zato, že v druhém kole se rozestup mezi oběma špičkovými kandidáty spíš ještě zvětší... ne, nečekal bych, že se můj vídeňský exšvagr oděje rouchem presidentským.

- Ani nevím, jestli by to bylo žádoucí. Utrousil totiž milý Saši poznámku nesvědčící právě o duchu demokratickém, jako už se ideologie vůbec špatně snáší s demokracií: že prý, kdyby byl tím presidentem a z parlamentních voleb vyšel co ministerský předseda šéf strany Svobodných (to jsou ti populisté a pravičáčtí extremisté), jistý Hans-Christian Strache, odmítl by ho stvrdit svým presidentským podpisem. Nu, on má v Rakousích president jinačí pravomoci než v Německu, kde je spíš na ozdobu a někdy ani to ne. Ale pravomoci by se neměly využívat do krajnosti. Neměl by vzniknout dojem, že je zde jakási vyšší, panská vůle, nadřazená vůli občanské většiny. Vznikl-li takový dojem, bývá to s demokracií nahnuté.

- Je znát, že si tradiční partaje sázením psích hlav populismu, extremismu a jiných šeredených –ismů svým ideovým odpůrcům nijak neposloužily; neníť občan takový trouba, za jakého ho mají. Vidí co vidí a vytváří si z toho názor, přičemž se nedá odradit pohrdlivými slovními nálepkami bez hlubšího obsahu, spíš ho utvrzují v úsudku, že partajnímu panstvu došly argumenty, pokud kdy jaké mělo. Jinak řečeno, mohla být volební mapa o něco méně jednobarevná, kdyby obhájcové přistěhovalectví místo zlobného hromování přistoupili k věcné debatě. Nejsou-li k tomu ochotni, vydávají nechtěné svědectví toho, že se debaty nemohou odvážit, jelikož by v ní pohořeli. Něco dosti podobného platí i pro vysoké kruhy intelektuální: sestuptež, ó vznešení duchové, z výšin teorie, a postavte odpověď proti otázce, názor proti názoru, skutečnost proti skutečnosti. Troufáte-li si.

Ale to už je beztak jedno. Vývoj se stále zřetelněji odklání od merkelistické linie, čehož byly presitentské volby u našich jižních sousedů pouze jedním, byť i výrazným signálem. Na politické jeviště vstupuje jev dosud nevídaný, jejž bych nazval vzpourou proti elitám, politickým i intelektuálním, a má se čile k světu. V jednotlivých evropských zemích vznikají a sílí hnutí, davší si do programu holá kacířství: obranu hodnot západní civilizace proti rozpínavým tendencím islámu, radikální omezení práva azylu, zásadní odmítnutí vstupu migrantům bez platných dokladů a zjistitelné identity, a takových věcí více. A mají úspěch; tím větší, oč hněvivěji je proti nim láteřeno. Na druhé straně dlužno říci, že do vládní zodpovědnosti se zrovna nehrnou, definujíce se jako hnutí protestní a opoziční. Což jim, hádal bych, nadlouho nevystačí; když například švédskou stranu Sverigedemokraterna hodnotí průzkumy veřejného mínění jako nejpočetnšjí politickou sílu v zemi s více než 25% předpokládaných hlasů, to už se vládní zodpovědnosti asi nevyhne, ať vyděšené tradiční partaje čarují se sešíváním koalic zleva doprava jak chtějí. Podobně je tomu v Dánsku, ve Francii, v Nizozemí a v mnoha dalších zemích, i může být ještě veselo v té naší staré Evropě.

Abych pravdu děl, ne že by všechny takové partaje a partajíčky byly láskou srdce mého. Také lze očekávat, že vládní zodpovědnost obrousí hroty jejich radikalismu; ona je jedna věc v ulicích hřímat a prapory mávat, druhá konkrétní kroky zvažovat. Budou se muset naučit, že nejpřímější cesta nebývá nejoptimálnější, a že z deště pod okap je jen krůček. Což zejména platí o vystoupení z EU, jak je má v programu nejedno takové hnutí; vyvléknout se z bruselského chomoutu a strčit hlavu do kremelského, řekl bych, by obraně demokratických hodnot zrovna neprospělo (s obzvláštním přihlédnutím k stavu myslí v zemích Koruny české). Také a především že návrat k situaci před vypuknutím těch uprchlických blázinců je přání nereálné; dělej co dělej, máme v Evropě jen z malé části integrovatelnou menšinu, a je třeba s tou skutečností umět zacházet. Jak, by bylo tématem jiné obsáhlejší uvahy, ale řekněme zkráceně že neustupovat, nevycházet vstříc úslužnou tolerancí, již nebudou – nemohou - opětovat, nevyhovovat hned všem přáním a požadavkům, finančním zejména. Dát našim nevolaným hostům na vědomí, že prostředky k obživě neplynou z přízně nebes, jak byli zvyklí ve své orientální domovině, ani z překypující štědrosti eráru, jak se už stačili přiučit u nás, nýbrž z vlastního cílevědomého úsilí. Ostatně může být té překypující štědrosti brzy konec; oznámil nevím už který finanční institut, že nepodaří-li se přistěhovalce v plné míře integrovat, čekají Německo výdaje ve výši 400 miliard euro. No, už se těším.

Abych na závěr pověděl také něco kladného, byť i ne zrovna nadějného: nikoli zdarem a štěstím, nýbrž průšvihy zraje člověk. Snad tedy očekávatelná protivenství přimějí naše politické elity starat se víc o zájmy vlastní civilizace než o kdekoho na veškerém povrchu zemském, zvlášť když je to beztak starého kozla platné. Slitovný Západ může utrousit miliardu, deset miliard nebo třeba tisíc miliard k zmírnění lidské bídy, ústřední příčinu současných malérů, kombinaci nesnášenlivé rozpínavosti islámu s děsivým přelidňováním právě nejchudších, nejzaostalejších koutů planety, však odstranit nemůže. Nevězí ani tolik v nedostatku financí jako v rozdílu mentalit a navyklých vzorců chování; ty však jsou výsledkem mnohatisíciletého vývoje a víceméne neřešitelné. Budujme tedy svou vlastní chaloupku, a snad, doufejme, vedlejší efekt té činnosti povytáhne z louže i ony chudobné končiny. Povytáhne, nikoli vytáhne.

Co se elit intelektuálních týče... jejich myšlenkové konstrukce bývají velmi důmyslně skloubené, ještě se ale nestalo, aby nešláply vedle. Snad se tedy poučí ze špatných konců všeho, co kdy hlásaly a přestanou mudrovat nad tím, jaký by svět a život na něm dle jejich osvíceného zdání správně býti měl a zamyslí se nad tím, jaký opravdu je. Až to zjistí, mohou začít přemýšlet proč je takový jaký je, aniž by se hned dávaly zase do nějakého vylepšování. Otázkou jest, nebudou-li pak zbytečné, jelikož jaký svět je, vidí každý i bez nich na každém kroku. Ale snad měl pravdu židovský mudrc Moše ben Majmon století dvanáctého, když pravil: Jak nudný by byl svět, kdyby nebylo bláznů!

My sami pak, a ještě spíš naše potomstvo bohdá nahlédne, proč jeho civilizace dospěla na kraj – a dejž Bůh, aby jen na kraj - zániku a vystříhá se všeho, co k tomu vedlo. I když jist si nejsem; poučitelnost dějinami se nezdá být částí genetické výbavy lidského rodu.

Hannover, 29. dubna 2016