Proč právě vypůjčené myšlenky? Probírám se totiž právě knihou pana Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa. Řeknu vám, je to vskutku šťavnaté čtení. Nemám v úmyslu o knize napsat recenzi. Recenze neumím. Jen musím říci, že tak poutavé, podrobné a zároveň objektivní a nepředpojaté líčení přelomových momentů v údobí od vzniku Československé republiky v roce 1918 do jejího rozpadu v roce 1993 by se mělo stát učebnicí dějepisu a povinnou četbou na našich školách.

Neměl jsem ale v úmyslu psát ódy na zmíněného autora a jeho knihu. Není to nutné. Opravdovou kvalitu netřeba chválit.

Mám na mysli něco úplně jiného. V závěru knihy v kapitole zvané "Ponaučení z 20. století" autor cituje britského historika Arnolda J. Toynbee, který již v roce 1934 (sic!) upozornil na riziko nestability vícenárodních států. Ve svém díle Studium dějin napsal, že existence států, které vznikly koncem první světové války, není bezpečně zajištěna – na rozdíl od celků, které fungují celá staletí. "Zůstává dosud diskutabilním problémem, zda vůbec existuje nějaké československé nebo jugoslávské národní vědomí."

Ten moudrý pán zemřel v roce 1975 v požehnaných šestaosmdesáti letech. Krvavého rozpadu Jugoslávie ani nekrvavého rozvodu Čechů a Slováků se tedy nedožil. Je ale zřejmé, že obé svým způsobem předpokládal, neřkuli předpověděl.

Není ale naše slavná Evropská unie jen takovou větší a nepoměrně složitější Jugoslávií či Československem? Copak existuje či může vůbec existovat nějaké "evropské národní vědomí" bez problémů integrující tak heterogenní množinu národů? Nemám nic proti žádnému z evropských národů, nic proti Francouzům, Italům, Španělům, Němcům a dalším a dalším. Miluji dovolené v Řecku atd. atd., ale upřímně řečeno mám s nimi (a oni se mnou) pramálo společného. Není mi zatěžko je všechny všemožně ctít, uznávat a respektovat. Totéž od všech příslušníků těchto národů očekávám a soudím, že toho jsou všichni jmenovaní i nejmenovaní bez problémů rovněž schopni. Já osobně jsem Čech, Jihočech a "Budějovičák", ale ať dělám, co dělám, nejsem a nikdy nedokážu být Evropanem. Proč? Prostě nevím, co to je. Nevím, co znamená být Evropanem. Přiveďte mi z Balkánu někoho, kdo se cítí být Jugoslávcem. Mně osobně by ještě asi nebylo zatěžko být Čechoslovákem, ale už nás nejspíš nebude mnoho.

Leč neděsme. Chceme-li pohromadě udržet něco, co samo o sobě pohromadě držet nechce, nezbývá než k tomu použít síly. Kdo prožil alespoň část svého života v totalitním režimu, moc dobře ví, co mám na mysli.

Čas oponou trhnul a doba se změnila. Netřeba již hrubé síly tanků, tajných policistů a dalších v minulosti tolik oblíbených rekvizit. K udržení EU pohromadě stačí vymyslet Evropskou komisi. Wikipedia praví, že to je "nadnárodní orgán Evropské unie, nezávislý na členských státech a hájící zájmy Unie" (rozuměj – EK si jede podle svého a zvysoka kašle na zájmy členských států, i když možná jak kterých). Pak stačí zopakovat si zákony profesora Parkinsona, vymyslet pár úředníků, kteří se začnou v duchu těchto zákonů spontánně množit do neskutečných a nebývalých počtů. A kdo nejlépe vládne, či spíše ovládá? No přece všemocní úředníci! A najednou tu máme "sametovou" totalitu. Totalitu velmi nenápadnou, sice nebrutální, skoro až něžnou, nicméně důslednou, provozovanou armádou úřednictva prostřednictvím množství těch nejbizarnějších nařízení a předpisů, se kterými nelze diskutovat, které nelze obejít, jejichž nedodržování lze trestat atd. atd.

A tak tu máme Evropskou unii, t. č. od Portugalska po Bulharsko a od Řecka po Švédsko, která ani náhodou nevznikla na základě spontánní a nezkrotné touhy všech "Evropanů" žít ve společném státě, ale udržuje se silou mocí pohromadě pouze množstvím více či méně nesmyslných nařízení, která spíše komplikují, než aby usnadňovala život svých občanů. Jen tak namátkou vzpomeňme zákaz klasických edisonovských žárovek. A to už nemluvím o nesmyslu zvaném evropské dotace. Čítankovým příkladem za všechny jsou kupř. mediálně zpopularizovaná nepoužitelná betonová koryta či spíše rakve rozmístěné v Praze 5. Je poměrně jasné, že se jedná o vyhozené peníze, které byly vyhozeny jenom proto, že matička EU přispěla. Ta nepoužitelná monstra pak musí několik let překážet jen proto, abychom mamce EU nemuseli dotace vracet. Pak se ty hnusy vyhodí na skládku.

Vidíme zde tedy skrytou totalitu jako to jediné, co drží velmi nesourodé společenství zvané Evropská unie pohromadě.

Jsem ale optimista. Žádná totalita netrvá věčně. Ani ta evropská. Knihu Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur mám připravenou na nočním stolku.